Větší rozkoš než při sexu. Co prožívají lidé, kteří mluví sami o sobě

„Člověk je tvor společenský a popovídat si s někým nám dává pocit sounáležitosti s ostatními,“ vysvětluje ve své knize Samantha Boardmanová, psychiatrička na Weill-Cornell Medical College v USA. Dodává, že každý má nějaké své osobní téma, které v jeho nitru žije, a dotyčný je k němu nucen se pořád a pořád vracet.

Těch osobních témat je nekonečno, vyberme si ale třeba ženy, kterým tikají biologické hodiny a nedaří se jim otěhotnět. Jde lidsky pochopitelně o osobní bolest. Často se pak ale děje, že nabudou pocitu, že toto jejich téma hýbe světem. Dokážou, ať běžela původně řeč o olympiádě v Tokiu nebo pěstování žampionů ve sklepě, hovor stočit právě na tu svoji bolístku. Podle psycholožky Milady Ferencové se mluvením o sobě a svých tématech, zvlášť když jsou pro nás závažná, zbavujeme úzkosti. Mluvení „o tom“ nám dává iluzi kontroly nad situací. Připadá nám, že když se o nich rozhovoříme nahlas, tak už je vlastně skoro řešíme. Případně ostatní inspirujeme a obohacujeme.

Podle Samanthy Boardmanové je tu ale i další důvod. Je prokázáno, že člověk, který mluví sám o sobě, aktivuje tu samou oblast mozku, jež se zapíná, když jíme dobré jídlo nebo prožíváme sex. „Jednoduše řečeno, mluvit o sobě je řadě lidí velmi příjemné,“ shrnuje psychiatrička. „Příjemně se dráždí naše nervy, takže se cítíme spokojení.“ Často také hovoříme o sobě a období, kdy jsme se cítili na vrcholu. I to je odpověď, proč se náš známý, dnes padesátiletý grafik, který zrovna teď nemůže sehnat práci v oboru, při každém setkání pořád vrací ke „zlatým devadesátým“, kdy se na trhu práce vydavatelské domy o grafiky rvaly a přeplácely je. Mladší generace nechápe, proč se pořád ohání zašlou slávou. Jednak si tím připomíná, že býval kdysi někdo, a zároveň mu to mluvení o sobě dělá dobře.

Jan Kaplan (jméno bylo na jeho přání změněno, protože potřebuje s kolegyněmi vydržet v míru) pracuje pátým rokem v ženském týmu. Všechno je fajn, jen se, jak občas říká, baví sledováním holčičích hrátek. „Vypozoroval jsem, že když chtějí některou ze svého kolektivu vytrestat, nenechají ji promluvit ani slovo o sobě,“ zmiňuje. Jako příklad uvádí třeba návraty z dovolených. Zatímco se o zážitky ostatních všechny živě zajímají, u členky týmu, která upadla v nemilost, dělají, jako by nikde nebyla. Takové rafinované psychické mučeníčko.

Průzkumy ukazují, že když se sejde smíšená společnost, ať už ve firmě nebo na různých akcích či volnočasových aktivitách, ženy mluví nepatrně víc než muži jen tehdy, když je do hovoru zapojeno méně než šest lidí. Ve větších skupinách mají tendenci dominovat konverzaci spíše muži. Souvisí to s egem, ale i staletími, kdy musely ženy čekat, než jim muž dovolí, aby směly také něco dodat.