Článek
Začnu přiznáním, že sama aktivně neřídím a neptejte se proč. Zato se ale jako spolujezdkyně držím doporučení průkopnice, první britské automobilové závodnice Dorothy Elizabeth Levitt. Tato úžasná dáma vytvořila několik rekordů, učila řídit královskou rodinu, a když v roce 1905 projela v senzačním časovém rekordu trasu z Liverpoolu do Londýna, stala se mediální hvězdou.
Ve své knize z roku 1909 The Woman and the Car: A Chatty Little Handbook for All Women who Motor or Want to Motor (Žena a auto: Upovídaná příručka pro všechny ženy, které řídí nebo chtějí řídit) radila ženám, aby vždy ukládaly rukavice, čokoládu a revolver do zásuvky pod sedadlem řidiče. Spolupasažérky (v té době to byly většinou ženy) pak nabádala: „Seďte a bojte se případně potichu. Řidiče zkritizujte, až když bezpečně dorazíte do cíle a opustíte jeho vůz.“
Něco je na střeše
Vzpomínám, jak jsem jako spolujezdkyně řidičky vytřeštěně zírala na fáro, které se řítilo dálnicí a ignorovalo zběsilé blikání a troubení okolojedoucích vozidel. Tehdy se celý motoristický svět, zkoncentrovaný na oněch pár kilometrech dálnice, spojil, aby upozornil osobu za volantem, že má na střeše přenosnou tašku se živým dítětem! Které pohlaví sedělo za volantem, netuším, prosvištělo to kolem nás jako žíznivá čára. Uf, andělíček strážníček toho mrňouse naštěstí zrovna nemastil na mobilu hry, ale hlídal. U nejbližší benzinky jsme pak viděli zaparkované ono fáro. Venku stáli rodiče toho dítěte, bledí jako smrt a strašlivě na sebe řvali. A teď kvíz: Kdo řídil. On, nebo ona? Rozebírali jsme to celou cestu domů a osobně se spíše přikláním, že On. Ale důkazy na to nemám.
Z gruntu klidný muž
Také mě jednou náhodně vezl jeden můj kdysi nejvyšší nadřízený. V autě seděla i jeho atraktivní manželka. Řidič Ř zahájil jízdu sdělením, že nechápe lidi, kteří se nedokážou ovládat a sprostě nadávají jiným řidičům. Že je to otázka nějaké řidičské etiky a sebekázně. Jeho prý nic nerozhodí. Je trošku nervózní pouze když: ho někdo nebezpečně předjíždí a udělá myšku; když někdo bez rozhlížení najede do jeho pruhu; když jiný řidič při řízení píše SMS; když někdo nepoužívá směrovky; když mu chodec bez rozhlížení vstoupí do cesty; když si někdo zapomene vypnout dálková světla; když někdo před ním brzdí provoz pomalou jízdou; když někdo parkuje přes dvě parkovací místa; když někdo jede na dálnici bezdůvodně v prostředním či levém pruhu; když se musí ploužit za traktorem; když na něj někdo troubí jako debil; když cyklisté nedodržují červenou na semaforu; když se musí jako pitomec táhnout za obřím tirákem; když někomu trvá parkování; když musí zpomalit kvůli retardérům…
Ale HLAVNĚ: když JEHO, který najezdil tisíce kilometrů, včetně Velké Británie s řízením vlevo, poučuje o řízení spolujezdec, který NEMÁ zkušenosti. Že jo, Dituš. Dituš, taxikářka, matka a trénovaná řidička, seděla se zcela vypnutým příjmem a užívala si, že pan velkořidič hučí pro změnu do někoho jiného, tedy do mě. „Ale jinak jsem fakt v pohodě,“ uzavřel ten obdivuhodný umělec silnic spokojeně.
Co na to Dituš
A pak se Dituš intuitivně probrala. Koukla z okénka a řekla: „Hele, policajti. Miláčku, nezapomněl sis doma řidičák, že ne?“ Rozhostilo se hluboké ticho. Domů jsem to měla jen asi dva kilometry a naštěstí se dalo sejít z dálnice na boční cestu. Decentně jsem se rozloučila, protože jako zkušená žena vím, že nemusím být u všeho.
Pointa? Papíry na auto si udělá téměř každý, ale k mistrovskému řízení je potřeba talent, který nepřebije ani praxe. Sebevědomí i pohlaví je vedlejší.
