Co čekala s takovým výstřihem aneb Nejhloupější argumenty, které zlehčují sexuální násilí

Jsou to věty, které ubližují, zraňují a ani nikomu nepomáhají. Oběti jen znejistí a leckdy utvrdí v tom, že mlčet, tiše nést svou bolest uvnitř a nesnažit se útočníka postavit před spravedlnost by bývalo bylo lepší. Jiné, doposud mlčící oběti utvrdí v tom, že rozhodnutí nepromluvit bylo správné. A ačkoliv názory anonymních přispěvatelů v diskuzích či veřejná vyjádření soudy ani policii nezajímají, přesto škodí. Nastavují totiž společenské klima, které dává obětem najevo, že na nich a na spravedlnosti málokomu záleží. A mimochodem, i to může být jeden z důvodů, proč za znásilnění a týrání žen padají často jen podmíněné tresty.

A přitom by stačilo málo: Když už má někdo potřebu něco říct, možná by stálo za to popřemýšlet, zda by to samé řekl svému blízkému. Uslyšela by od vás vaše šestnáctiletá dcera, co se vám svěří, že ji obtěžoval profesor ze školy: „Můžeš si za to sama, proč jsi za ním šla do kabinetu“? A co sestra, na kterou si dovoluje šéf, ale ona je sama na dvě děti a nemůže si dovolit o práci přijít. Zeptali byste se jí, jestli s tím člověkem, co jí poslal fotku svého penisu, náhodou neflirtovala a vlastně si o to tak nějak neřekla?

A ačkoli tyhle argumenty nepomáhají, naopak neskutečně zraňují, rezonují společností až příliš často.

Nikdo, ani člověk s podobnou zkušeností, nemůže vědět, jak se konkrétní žena cítí. Každý situaci prožívá jinak. „Zvenčí se to lehce soudí a vše vypadá jednoduše. Bohužel žena, co toto trauma prožívá na vlastní kůži, vnitřně bojuje s mnoha emocemi a mnohdy si je vědoma toho, co vše to může spustit, když o svojí zkušenosti otevřené promluví,“ říká životní koučka a terapeutka Lucie Mucalová s tím, že právě odsouzení a bagatelizace je to, čeho se ženy nejvíc bojí a proč často raději mlčí.

Sebrat se, jít na policii, detailně líčit a popisovat, co přesně se vám stalo, co jste měly na sobě, jak jste se chovaly, to vše vyžaduje notnou dávku odvahy, víry v sebe sama i v onu zmíněnou spravedlnost. Kdo je ale takhle silný třeba v době dospívání? Nebo i v dospělosti, ale se spoustou starostí, trápení, nejistot a životních zrad na bedrech? Vždyť násilníci a agresoři si většinou nevybírají ty silné a sebejisté, ale naopak slabé a nejisté.

Není divu, že leckdy trvá mnoho let (nebo se k tomu ani oběť nikdy nedopracuje) vyjít s pravdou ven. „Ty ženy prožívají směsici emocí, šok, stud, pocit viny, bolest, zmatek, osamocení, znehodnocení vlastního těla, pocit, že jsou nečisté a nezaslouží si už vůbec nic dobrého. Odehrává se vnitřní boj, začnou se ozývat obranné mechanismy, například potlačení, úplné vytěsnění, jako by se nic nestalo. Ale ono se stalo a léta to někde v ženě dříme a chce to ven. A není namístě odsuzovat, bagatelizovat něco, o čem máme jen své hypotézy a fantazie,“ dodává Mucalová.

Co čekala, když šla ven v téhle minisukni? Co si myslela, když s ním celý večer flirtovala? Kdyby to nechtěla, nenosila by takový výstřih. Vážně musíme v 21. století a evropské zemi připomínat, že ani krátká sukně, ani výstřih nedává automaticky právo na sex? „Tohle je naprosto šílené a ukazuje to především na zvrácenost těch, co to říkají. Tím, co má někdo na sobě, si o nic neříká. Proboha, vždyť to bychom nemohli mít pláže, kde jsou všichni v plavkách, natož třeba nudapláže,“ kroutí hlavou vztahový a životní kouč Aleš Kalina.

Ten v takových argumentech naopak vidí obrovskou hromadu nezpracované mužské energie. „A také neukojený vlastní chtíč, nespokojenost ve vlastním osobním a sexuálním životě a rovněž pozůstatky těch historických náboženských dogmat, kdy vše bylo chybou ženy, která je zdrojem hříchu, a měla by se zahalovat a být cudná, aby chudáček chlap neměl bordel v kalhotách,“ upřesňuje Aleš Kalina a připomíná, že tohle už dávno neplatí. Každý muž se zkrátka může ovládat.

Vlastně je to přesně naopak. Většina obětí jsou naprosto bezejmenné a obyčejné ženy a jakákoli publicita je to poslední, po čem touží. Bojují se strachem, studem, mají pošramocený vztah ke svému „zneuctěnému“ tělu a už jen svěřit se na policii bylo pro ně neuvěřitelně těžké. Veřejně vystoupí jen pár žen a jejich cílem není se zviditelnit (často jsou to veřejně známé osobnosti, které slávu už dávno budovat nepotřebují), ale naopak svou odvahou inspirovat a podpořit jiné ženy.

Jen si vezměte třeba kauzu psychiatra Jana Cimického. Kriminalisté podali návrh na jeho obžalobu ze znásilnění a vydírání pacientek, a to ve 28 případech. Kolik z těch žen někdy veřejně vystoupilo? Kolik jich znáte? Nejspíš moderátorku Martinu Vrbovou Hynkovou nebo zpěvačku Janu Fabiánovou, které ale právě jen chtěly povzbudit ostatní oběti. Anebo současná kauza Dominika Feriho. Před dvěma desítkami novinářů zveřejnil jméno oběti včetně její profese sám obžalovaný, oběť o to nestála!

Tak v prvé řadě si pojďme říct, že podle práva není povinností oběti prokazovat, že se jí daný trestný čin opravdu stal. To je práce policie a následně státního zastupitelství.

Navíc se sexuálními zločiny to bývá opravdu složité a ví to každý, kdo se touto problematikou zabývá. „V drtivé většině případů jsou při obdobném skutku přítomni pouze pachatel a samotná oběť bez dalších přímých svědků. Často též absentují jakékoliv přímé důkazy, které by bez pochybností trestný čin objasnily, třeba audio či video nahrávky a podobně. Při trestné činnosti v sexuální oblasti proto vůbec není ojedinělé, že základem je tvrzení proti tvrzení,“ vysvětluje advokátka Karolína Nová.

Současná definice znásilnění v zákoně je nicméně nedostačující a komplikuje celou situaci. „Znásilnění je v trestním zákoníku definováno pouze jako čin, při kterém je použito násilí, pohrůžka násilím nebo zneužití bezbrannosti,“ uvádí organizace Konsent, která se dlouhodobě problematice věnuje. „Pod současnou definici tak například nespadá až 70 % případů znásilnění, při kterých oběť zamrzne, nebrání se, a proto pachatel nemusí vyvíjet násilí. Řešením této situace je právě změna současné definice na takovou, která by byla založena na absenci souhlasu. Napravená definice dá obětem signál, že i když se z různých důvodů nebyly schopné bránit, mají právo hledat spravedlnost.“

Je absurdní, že oběti opravdu brutálních znásilnění mají vlastně výhodu. Pokud je pachatel natolik fyzicky zdecimoval, že prostě nemohly skončit jinde než v nemocnici, lékaři jim poskytli nejen zdravotní péči, ale vlastně i evidenci fyzických důkazů. V jiných případech, kde je třeba pachatelem manžel, partner, příbuzný či šéf, se jen málokterá žena odhodlá jít okamžitě po aktu k lékaři a dovolit mu, aby „zajistil stopy“. Bylo by to ideální, ale na druhou stranu, v ideálním světě prostě nežijeme. Koneckonců v ideálním světě by asi nikdo nemusel čelit třeba zrovna sexuálnímu násilí či obtěžování.

Byť se společnost snaží postavení mužů a žen srovnat, feminismus už není nadávka, rozhodně je před námi ještě hodně práce. A své o tom ví i řada mužů, kteří za práva žen bojují. Kurzy sebeobrany mě dovedly k feminismu, říká Pavel Houdek