Článek
Na adresu jakztohoven@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Čtu všechny vaše odpovědi a mám na vás takový trochu obecnější dotaz. Skoro pořád zdůrazňujete, že je potřeba s partnerem komunikovat. A já si vždycky říkám, jak to asi tak udělat, když ten druhý komunikovat nechce. Třeba můj manžel.
Pokaždé, když vznikne i jen náznak nějakého konfliktu mezi námi (a tím nemyslím nic zásadního, ale třeba jen situaci, že se začneme bavit o tom, co budeme dělat o víkendu, a každý máme jiný nápad), tak se manžel stáhne do sebe, přestane mluvit, odejde do jiné místnosti se slovy „dělej si, co chceš“ a pak několik hodin nemluví a chová se divně. Jsme spolu už 10 let a já si dneska už opravdu dělám, co chci (tedy rozhodnu, že k večeři bude nějaké jídlo, že o víkendu zůstaneme doma nebo pojedeme tam a tam…), a on se přizpůsobí, přitom se ale celou dobu chová zpruzeně, je naštvaný, takže zkazí náladu mně i dětem.
Když mu říkám, ať tedy s námi nechodí, tak to ne, schválně jde a je naštvaný. Dřív jsem vždycky radši udělala to, co chtěl on, ale to také nebylo ono, to zase trousil poznámky typu, že „jsem se vůbec přemohla, když on vymyslel tak blbou věc“ a tak. Podotýkám, že ho nikdy k ničemu nenutím, jedná se opravdu o zcela běžné věci, kdy se vlastně ani nedá mluvit o neshodách či hádkách, ale spíš o nějaké domluvě. A toho on vůbec není schopen, bere to vždycky jako válku, která skončí buď tím, že vyhraju já (a on prudí), nebo on (a on stejně prudí). Někdy se mi z toho chce brečet, ale nevím, co s tím. Jak se dá s někým takovým komunikovat, jak vždycky radíte? Děkuju, Jana.
Odpověď
Děkuji moc za otázku a otevřenost. Ptáte se, jak komunikovat s někým, kdo komunikovat nechce nebo to možná neumí. Emoce je zvyklý spíš schovávat a odejít, uzavřít se. A zároveň čtete, jak je komunikace důležitá, tak co s tím?
Začnu mluvit nejprve o tom, jak komunikaci vnímám. Když s někým mluvím o tom, že by možná bylo dobré si promluvit, nemyslím tím, že je povídání si nějaký všelék, kterým se můžeme neustále zaklínat. Spíš jde o úplný základ, abychom se mohli na čemkoli dohodnout a pochopit se. Mám zkrátka dojem, že komunikace je úplně první patro. Bez ní se prostě nepohneme. Není jak. Ale přitom se někdy stává, že právě tento základní nástroj je nám z nějakého důvodu nedostupný.
Komunikaci se učíme ve svých primárních rodinách. Už jako malé děti nasáváme jako houby, co se kolem nás děje. Jak se spolu baví rodiče nebo prarodiče. Co k sobě cítí, i když nic neřeknou. Rozumíme všemu velmi dobře, i když ne na základě řeči, ale spíš zrcadlení emocí. A učíme se, jak se komunikuje, nebo nekomunikuje.
Každý pocházíme z jiné rodiny a to, co vidíme u svých rodičů, nám pak většinou zůstává a přijde jako správný kompas pro život. Možná, že v práci a s kamarády mluvit umíme, ale v partnerství nám to nejde. Možná, že se váš manžel ve své původní rodině naučil, že je lepší z konfliktu odejít a uzavřít se, že rozhovory nikam nevedou a že musí vždycky někdo prohrát, aby jiný mohl vyhrát. Má to tak zažité. Zároveň ale, když s vámi bude zažívat bezpečí a komunikaci místo manipulace, může začít věřit, že je to možné dělat jinak.
Věřím, že najdete nějakou cestu, zeptejte se ho, jak se cítí on, proč se stahuje? Jak mu vlastně je, když máte něco řešit? Určitě také vysvětlete, jak věci vidíte vy. Vyjasňovat si, že je pro vás důležité se dohodnout, ne prosadit svou. Pokud nebude ochotný vás slyšet, možná není ani až takový problém řešit si věci po svém. Třeba je to dobrá varianta. Dlouhodobé vztahy mají různé podoby. Přeji vám vzájemné porozumění.
