Proč jsou pro někoho facky ve vztahu normální a nechá si je líbit? Musíte se naučit vnímat svou cenu

Představme si situaci: Ostrý konflikt mezi partnery. Vypjaté emoce. Stoupající napětí. Pak křik. Výčitky. Obviňování. Pocity bezmoci a frustrace. A pak jednomu či druhému dojdou argumenty a vlepí protějšku facku či facky, napadne ho. A když emoce trochu opadnou a začnou vysvětlovačky, tak agresor tomu druhému objasní, že nechtěl, ale že ho ten druhý vyprovokoval. Jinými slovy: Máš na tom podíl a za tu facku si můžeš sama/sám…

Podíl na partnerských konfliktech a hádkách mívají zpravidla oba partneři. Nicméně obhajovat jakýkoli projev fyzické agrese vůči partnerovi je naprosto absurdní. „Kdyby se nám v pracovním prostředí stalo, že by nás někdo za něco uhodil, nejspíš hned dáváme výpověď, voláme právníkovi, ostře se vymezíme. Tak jak je možné, že doma, kde se máme cítit absolutně bezpečně, si někdo nechá podsunout, že ho partner uhodil oprávněně? Že si za to může sám?“ říká psychoterapeutka Marta Tara Šturm.

Psychoterapeutka vysvětluje, že násilné chování ve vztazích je vždy především otázkou vnímání normality. „Každý si tu ‚svou‘ normalitu přináší z původní rodiny. Co se tam dělo, jak se k sobě chovali rodiče, jak se rodiče chovali k dětem… Ruku v ruce s tím jde vnímání společenské normality, která je u nás dost šílená. Jak je vůbec možné, že se stále ještě diskutuje o fyzických trestech pro děti? Že to automaticky není vnímáno jako nepřijatelné? A bohužel je tady pořád dost dětí, které mají strach ze svých vlastních rodičů – že táta či máma začnou kvůli něčemu křičet a jednu jim vrazí nebo že dostanou přes zadek. Pro tyto děti se pak stává normou, že na sebe doma lidé řvou a jsou agresivní jak slovně, tak třeba i fyzicky. A to nemluvím o skutečném domácím násilí, ale třeba ‚jen‘ o občasné facce či strkání v rámci různých běžných situací v partnerství.“

Ve vztazích bývá někdy tenká hranice mezi tím, čemu se říká partnerská spolupráce a tolerance, a mezi tím, kdy nás ten druhý začne přetlačovat, ovládat a narušovat naše osobní hranice.

Kdy bychom měli zpozornět, že naše vstřícnost a zvyk říkat ano začíná hrát proti nám? „První varovný signál je, když se ve vztahu přestanu cítit bezpečně. Když si uvědomím, že v některých situacích se bojím říct svůj názor. Že přestávám mít aktivní vliv na vztah a na to, co se v něm děje. Že některé věci nejsou v souladu s mou výbavou a nastavením, nemohu se otevřeně projevovat a cítím, že nemůžu být sama sebou,“ vyjmenovává Marta Tara Šturm.

Upozorňuje v té souvislosti na to, že bychom neměli vždy spoléhat jen na rozum, ale naučit se víc poslouchat, co říká naše tělo: Pokud se nám už při tom, když slyšíme klíče v zámku, stáhne žaludek a jsme z toho ve stresu, rozhodně to není normální. „Možná je to spojené ze vzpomínkami z dětství, kdy na nás máma vždycky řvala, když přišla z práce a brala nás jako svůj hromosvod… Ale rozhodně ten stažený žaludek vypovídá i tom, že ani teď se doma asi moc v bezpečí necítíme. A s první fackou se tohle ještě znásobí – protože protějšek v tom okamžiku přestává být tím, kdo nás bezmezně a bezpodmínečně ochraňuje,“ dodává Marta Tara Šturm.

Psychoterapeutka ale zdůrazňuje, že v souvislosti s domácím násilím nelze mluvit jen o ženách v roli obětí. Ve své praxi se setkává i s muži, kteří jsou šikanovaní a týraní, a to nejen v rámci partnerství. „Mezi mými klienty jsou muži, do kterých by člověk na první pohled nikdy neřekl, že navzdory svým vysokým pozicím a úspěchům zažívají v práci mobbing a šikanu. Nebo že jiní doma dostávají od ženy takové nakládačky, které rozhodně nejsou jen o jedné facce, ale o regulérním hrubém násilí. Pro mě jako pro terapeutku je velmi náročné zůstat pro tyto muže oporou s přijetím toho, že to nejsou slaboši, že se jim to děje jako lidským bytostem, ale ne jako mužům,“ přiznává Marta Tara Šturm.

A dodává, že pro její klienty jsou tyto situace pochopitelně mnohem těžší. „Přicházejí s tím, že jsou ‚srágory‘, když si to nechávají líbit, jejich sebehodnocení je na bodě mrazu. I když mají třeba fantastickou kariéru, neumí sami sebe ocenit. Napadání ze strany partnerky je pro ně takové zranění, jako kdyby byli znásilnění. Práce na tom, aby si sami sebe zase začali vážit, je dlouhá.“

Samozřejmě neexistuje univerzální recept či manuál, který vám zaručí, že vy se ve vztazích vyhnete jakémukoli náznaku násilí. Do toho vstupuje celá řada proměnných. Zdravé sebevědomí, sebedůvěra, vědomí vnitřní síly… „Pro vytváření našeho sebevědomí bylo určitě dobré, když jsme v dětství měli kolem sebe autority, na kterých nám záleželo a které nás za něco oceňovaly – třeba trenér, učitel… A tohle je dobrá cesta i v dospělosti: obklopovat se lidmi, kterých si vážíme, hledat u nich své ocenění, napojit se na ně. Vnímat svou cenu. Ale zároveň je to také o trvalé práci sama na sobě,“ vysvětluje Marta Tara Šturm.

Umění nastavení hranic ve vztahu: Jak se nenechat manipulovat?