Článek
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, řešíme s partnerem (48) stále dokola jeden problém: Je v pořádku oznamovat ženě (49), že potřebuju někam jít nebo jet – i na víkend a déle - protože potřebuji svobodu a seberozvoj, a ona, když mě miluje, tak mi to dopřeje a bude sama spokojená? To je partnerův pohled. Jsme spolu pět let. Když takhle odjede, dost mi to vadí, jsem pak na něj nepříjemná a zhádáme se kvůli tomu.
Já se v této situaci necítím dobře a ubližuje mi to. Myslím, že je třeba se o takových věcech domluvit a někdy i třeba nejet, když to není v souladu s mojí prací, dětmi nebo pejskem. Znamená to pro mě, nejenže nejsme spolu a nejsem v tu chvíli priorita, ale i zvýšenou zátěž dělat vše za dva, což partner navrhuje řešit tak, že ho zastoupí děti, prý už jsou velké (18, 15, 13).
Můj pohled partner vůbec nechápe, seberozvoj je jeho poslání a nikdo mu v tom nebude bránit. Je v pořádku, že se takto ve vztahu sám rozhodne a očekává, že to vždy přijmu, protože ho mám ráda? Co si myslíte o této situaci, prosím? Děkuju za odpověď a zdravím. Tereza
Odpověď
Dobrý den, Terezo. Děkuji za upřímnou a otevřenou výpověď. Je v ní vše, co má obsahovat zajímavý příběh, u kterého nechybí možnost zahlédnout světlo naděje a změny na konci pomyslného tunelu. Ale popořadě. Pokusím se zodpovědět vaše otázky a následně nabídnout vlastní pohled. Pohled pokud možno maximálně nezaujatý a vyvážený. Snad se mi tak podaří odpovědět dostatečně srozumitelně.
- Ptáte se, zdali je v pořádku partnerovo oznámení, že někam jede. Ano, je. Svoji oznamovací povinnost si splnil, na rovinu řekl, kam a na jak dlouho vás a děti opouští.
- Dále se ptáte, zdali je v pořádku, že takto ve vztahu sám rozhoduje a očekává, že to přijmete. Ano, je. Co vám také jiného zbývá?!
- A konečně chcete vědět, co si o celé situaci myslím. Podle mě je takový vztah k nepřežití a nemá smysl v něm pokračovat. Možná, opravdu možná po svém prvním infarktu váš přítel už tak často z domova jezdit nebude, ale to je, přiznejme si otevřeně, už vlastně jedno.
Píšete, že partner váš pohled vůbec nechápe. Promiňte, ale mýlíte se. On ho chápe velmi dobře, ale na vás i na všechny vaše výhrady kašle. A dále píšete, že je potřeba se o jeho spanilých jízdách předem domluvit, protože práce, děti a pes. Promiňte, ale tady vůbec nejde o práci, děti nebo psa. Tady jde o to, co sama velmi správně pojmenováváte – tedy o priority. Vy jste bohužel v situaci, kdy žádnou prioritou pro vašeho přítele nejste. Je to smutné, je to jistě velmi bolestivé, a co hůř – nedá se s tím prakticky nic dělat. Vy na to nemáte sílu, on motivaci.
Ale jedna rada by tu byla. Co se od vašeho přítele něco sama naučit? O co mu v jeho mentálním nastavení jde především? O osobní rozvoj a hlubší poznání sebe sama, pro které je ochoten zanedbávat své okolí. Nechcete to také zkusit? Hledat, ptát se, poznávat a rozvíjet svůj potenciál, a stávat se tak plnější, sebevědomější a zralejší osobností? Proč se kolem nadcházející padesátky někam neposunout a stále setrvávat v očekávání a změně druhých? Nechte to být, měňte sama sebe. A uvidíte, jaké zázraky se pozvolna ve vašem životě začnou odehrávat. Držím palce, váš Samuel Kaufman
Poznámka redakce: Postoj Samuela Kaufmana nevyjadřuje názor redakce, ovšem může vysvětlovat hnutí mysli některých mužů či žen ve vašem okolí.
