Strašně jsme se pohádali o Ježíška. Partner chce dětem lhát, já jim chci říct pravdu, že dárky nosí rodiče

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, s přítelem jsme na rozchod kvůli jediné hádce. Žijeme spolu, děti nemáme, ještě o nich nepřemýšlíme. Dostali jsme se nějak k tématu Ježíška a já jsem se smála, že jsem už jako úplně malé dítě věděla, že místo Ježíška zvoní táta na budík a dárky kupují rodiče, a připadala jsem si jako super blbeček, když jsem se pak musela tvářit, že na Ježíška věřím, protože jim na tom záleželo.

Naopak přítel na Ježíška věřil snad ještě na gymplu a úplně ho šokovalo, že vůbec existují lidé jako já a že nejsem normální, že jsem si to určitě jenom vymyslela, abych ho naštvala. A že si neumí představit, že by svým dětem „zničil život pravdou o Ježíškovi“, že to lhaní není ponižující, ale že je to krásné, že to vlastně vůbec není lhaní. On je matematik, jindy bývá názorově až nepříjemně střízlivý, tak jsem se mu snažila vysvětlit, že je to takový pohanský krok stranou, aby si „nevěřící“ Češi nemuseli připomínat „skutečného“ Ježíše, který z Ježíška vyroste, a co se o Vánocích ve skutečnosti tradičně slaví.

Mně nepřijde vůbec špatné dětem vysvětlit tradici, že si lidé dávají dárky a proč, prostě je nechci ponižovat a dělat z nich pitomce, jako dělali rodiče ze mě. Vánoce pro mě stejně měly a mají pořád velké kouzlo. Jindy o takových věcech normálně debatujeme, ale tady jsem myslela, že mě snad zmlátí. Takhle útočný a agresivní nikdy nebyl. Evidentně jsme se dotkli něčeho zásadního v čem: 1/ není možné udělat kompromis, 2/ nejde to řešit racionálně. Co se v takovém případě ve vztahu dělá? Děkuju vám. Jana

Milá Jano, možná by stálo za to, nejdříve zvážit, kdo z vás trvá na své „pravdě“ více, koho z vás dvou spor skutečně zasáhl a kdo je v opozici jen z principu. Ve vztahu totiž neexistuje pravda, ale jak možná víte, jen dva pocity. A možná právě o to ve vašem sporu jde mnohem více než o to, co se říká dětem na Vánoce.

Velice pravděpodobně se v hlavě vašeho partnera objevují myšlenky na způsob výchovy vašich neexistujících dětí. Ačkoliv píšete, že žádné ještě nemáte a ani v blízké době neplánujete, neznamená to, že se u dvou partnerů neobjevují otázky týkající se budoucnosti. A tam někam jste se během vaší hádky trefili. Do něčeho, co by vás hodnotově mohlo postavit na opačné konce barikády.

Partneři, kteří spolu žijí a sdílí společný prostor, často ve svém vnitřním světě vedou fiktivní dialogy se svým protějškem. A jak vidíte, ačkoliv žijeme v silně nevěřícím Česku, i tak se můžete se svým přítelem ošklivě střetnout v názoru na náboženský svátek.

Budeme říkat dětem, že dárky nosí Ježíšek – čili nějaké kouzelné miminko, jehož jediná funkce je doručování balíčků? Nebo snad přidáme historický výklad, kdo byl Ježíš? Nebo se pustíme do extrémní upřímnosti a prozradíme jim už odmalička, že dárky dávají rodiče? To vše ve vašem případě nepředstavuje střet náboženských dogmat, jako kdybyste byla třeba muslimka a váš muž křesťan, nýbrž jde jen o konfrontaci rozdílně zažitých tradic a vzpomínek z dětství. A buď k nim máte pozitivní vztah, a proto budete trvat na tom, abyste to ve vaší budoucí rodině dělali stejně, anebo přesně naopak. Něco se vám v dětství nelíbilo, a tak chcete tradici přerušit a v nové rodinné jednotce zahájit tradici podle zcela nového paradigmatu.

Píšete, že takhle naštvaný a útočný partner nikdy nebyl a že se to evidentně dotklo nějakého bolavého místa. Jak se tedy řeší spor o tradice a způsob výchovy dětí? Jak jsem podotkl výše, zkuste si nejdříve „změřit“, jak moc důležité to je pro vás a jak pro vašeho partnera.

Vyzkoušejte si to tak, že nebudete obnovovat váš spor, ale necháte partnera v klidu vysvětlit, proč mu na tom tak záleží. Pozor, vypadá to jednoduše, ale v praxi jde o potenciálně výbušnou situaci.

Jak jste už asi pochopila, jde o dvě věci. Jednak o nácvik bezpečného prostoru, tedy chvíle, kdy se jeden z partnerů rozhodne poslouchat, i když by si u toho nejraději překousl jazyk. A také o rozložení hádky v čase. To může být užitečné v případech, kdy jde o rozdílný názor na výchovu dětí (normální provozní hádky se naopak zdržovat ani prodlužovat nemají).

Názorové a hodnotové spory vás možná dosud netrefovaly, ale věřte, že se budou s  přibývajícími léty množit. Jakmile se dostanete do situací, kdy budete muset nalézt společný přístup k něčemu, na co máte diametrálně odlišné názory, dojde k výbuchu. Zatím jste pravděpodobně nemuseli hledat kompromisy a přehodnocovat postoje. To je ale proto, že jste neřešili, jestli svatba bude v kostele, nebo na úřadě, jestli budete bydlet na vesnici, nebo ve městě, jestli vaše děti mají chodit do školy, kde se hodnotí slovně, anebo známkami… Jinými slovy, v bezdětném vztahu na spory o tradice nebo postoje silně formované výchovou jen tak nenarazíte.

Nebojte se. Je to zdravé. Konflikt není něco, čemu se máte vyhýbat. Je to paradoxně příležitost, jak se o partnerovi něco naučit. Jen si musíte dávat pozor na to, aby způsob komunikace, kterým takový „spor o přednost v jízdě“ vedete, partnerovi neubližoval.

Pokud najdete způsob, jak si nechat v hlavě uzrát názor, jestli vám stojí za to, ohrožovat váš vztah sporem o Ježíška, jste na dobré cestě. Hodnotové střety a spory o rodinné tradice lze totiž převést do zcela jednoduché roviny. Na jednu stranu papíru si napíšete, co jste ochotni skousnout, protože partnera milujete, a na druhou pak věci, přes které nejede vlak. A nejsem si jistý, jestli „pravda o Ježíškovi“ patří do vztahu dvou nevěřících Čechů na stranu nepřekonatelných rozporů. Kvůli tomu by se bezdětný pár neměl ocitat v situaci „na rozchod“.

Jak se dobře pohádat a nezničit si přitom vztah? Zvýšit hlas můžete, ale zapomeňte na nadávky a ironii