Máme dvě malé děti a čekáme třetí. Manžel od nás odešel! Chce víc svobody, budeme prý kamarádi

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den. S manželem jsme začínali jako kamarádi s výhodami, poté – spíš na můj nátlak – se z nás stal oficiálně pár. On žil se svými rodiči a já s mamkou a babičkou. Když se nám narodilo první dítě, muž se nastěhoval k nám. Moje babička je ale „komplikovaná osoba“ a nikdy ho nepřijala: nejprve s ním „jen“ nemluvila, později přidala pohrdavé obličeje a otáčela se zády, když vešel do místnosti.

První roky říkal, že je mu to jedno. Spíš to ničilo mě. A když jsem hledala byt, abychom se odstěhovali, říkal, že je nesmysl cpát peníze do nemovitosti. Moje mamka se k němu chovala mile, ale odměřeně, aby si to nerozházela u babičky.

Za tři roky se nám narodilo druhé dítě a babička zůstala po covidu „uvázaná“ na kyslíkový přístroj. Já běhám mezi ní a dětmi, snažím se pomáhat mamce se zahradou, k tomu pracuji z domu na počítači. Když děti povyrostly, chodila jsem aspoň jednou týdně cvičit a za kamarádkou.

Manžel je workoholik. Dřív mi to nevadilo, ale poslední dobou toho na mě bylo moc a necítila jsem žádnou podporu. Přesto jsme počali třetí dítě, které jsme oba chtěli.

Začal chodit třikrát týdně cvičit (já se nemůžu ani v klidu vykoupat). Celý den byl v práci, pak šel cvičit, pak sebou plácnul k počítači – a že já jsem nešťastná a řvu na děti, abych je dostala do postele, mu bylo jedno. Začala jsem na něho být protivná, až zlá, cítila jsem zlost a zklamání.

Pak byl manžel na třítýdenní pracovní cestě. Doufala jsem, že mu po nás bude smutno, přehodnotí svůj postoj a třeba se to mezi námi zlepší. On ale došel k závěru, že chce rozvod. Prý ho u nás nikdo nemá rád, bojí se vracet domů, že mu zase vynadám. Prý jsem jako babička. Chce víc svobody. S dětmi mi chce pomáhat, jak to půjde, a se mnou chce být kamarád.

Prý se v něm něco zlomilo a už se rozhodl. Prý se snažil to spravit, ale marně. Jeho řešením byly pokusy mě obejmout, ale já jsem ho vždycky odmítla. Což je pravda, protože jsem na něj měla v tu chvíli vztek. Druhý způsob byl sex, ale obvykle ve chvíli, kdy jsem byla frustrovaná a chtěla jsem jen jeho objetí.

Takže teď jsem 20 týdnů těhotná, doma mám pětileté a dvouleté dítě a odešel ode mě manžel. Na jednu stranu ho chápu, že to tu měl těžké, ale to já také.

Na jednu stranu ho mám pořád ráda a chci ho zpátky. Na druhou ho nenávidím. Mám ho ještě přemlouvat? Nebo se s tím mám smířit – ale jak to udělat? Momentálně ho nedokážu mít nablízku, bolí to, většinou pronesu nějakou jízlivou poznámku. Jak od nás mohl odejít, aniž by se pokusil naše problémy řešit? Děkuju. Jarka

Milá Jarko, váš problém se táhne dlouho a na obou stranách vidím stejné komunikační pasti, do kterých jste oba opakovaně padali. Jde opravdu hlavně o to, abyste si nejdřív uvědomila, co se mezi vámi stalo. Dokud neporozumíte motivacím, které váš vztah dělaly nešťastným, nemůžete se pohnout ani v jeho případné obnově, ani ve svém dalším životě.

Proces nápravy bude bolestný, protože je zaplevelen stovkami nespravedlností, které vás zraňovaly. Když se do toho ale pustíte – a teď nastal ten čas – máte šanci na lepší život. Zvědomíte si chyby, které jste oba dělali, a pokusíte se o nový přístup. Nebojte, na konci to může být skvělé. Jakmile dostanete svůj život pod kontrolu, i okolí změní své chování.

Když to zkusím zkrátit, vaše světy se od začátku odvíjely na plátně jako dva různé filmy. Kdybyste si je promítali na jedno plátno vedle sebe, určitě byste pochopila, co se odehrává v manželově hlavě, a on by zase hned přišel na to, co cítíte vy.

Nejdřív se zkusme zaměřit na „jeho hollywoodský snímek“. Podle tradičního schématu amerického filmu se hlavní hrdina nesmí nechat vláčet událostmi. Chvíli to jde, ale v 15. minutě už se musí pochlapit, koupit si pistoli a jít vystřílet mafiánské doupě, které mu uneslo dceru.

Váš manžel svoji 15. minutu přetáhl. A to o celé hodiny. Zpočátku byl vmanévrován do situace společného bydlení. Možná měl říct, že na to ještě není připravený, ale neřekl. Podlehl tlaku, myslel si, že když se podvolí, věci se zlepší. Dostal se tak do situace, kdy musel žít a respektovat nároky, pravidla, touhy a návyky tří žen: vás, vaší mámy a hlavně babičky. To samo o sobě by stačilo rozvést řadu mužů podobného ražení. Nestalo se. Manžel tyto nepříjemnosti skousnul, zaměřil se na práci a „tlačil tu kárku“ dál. Vlastně nikdy nevzal věci do svých rukou… Až teď, kdy se po enormně dlouhé době rozhodl, že uteče.

Páry si často myslí, že zalepí nedokonalosti ve vztahu tak, jako by se píchlá pneumatika přelepila záplatou. Nepůjdeme k jádru věci, budeme se tomu hlavnímu problému vyhýbat a třeba… si pořídíme děti. Jenže ten problém, nespokojenost, pocity (třeba že nedělá něco, co chce, ale co musí) pod záplatou začínají hnít. V jeho podvědomí se tvoří pomyslné ložisko křivd a konflikt (například třískne do stolu a řekne, jak chce žít svůj / váš život) se odkládá.

Když se ale otevřenému konfliktu vyhne, problém nezmizí. Jen se přestěhuje dovnitř a tam roste. Manžel navenek utíká od hnijícího ložiska někam, kde necítí ten tlak, tu odpovědnost, selhání, kritiku nebo výčitky. Strach z konfrontace a obavy postavit se čelem ke konfliktu pak automaticky přestěhují problém dovnitř do jeho duše. Bojuje sám uvnitř sebe.

Velmi často to vypadá tak jako u vašeho muže: utíká do práce nebo posilovny. Doma ho to nebaví, netěší se tam. Prostě uteče někam pryč od toho zamotaného klubíčka problémů, které se mu nechce řešit.

Jednoho dne přijde poslední kapka. Většinou jde o pocit, že udělal něco dobrého pro ženu, děti nebo pro rodinu, ale manželka mu něco vyčte. Muž tomu nerozumí a konečně převezme iniciativu. Jelikož má ale za sebou – ze svého pohledu – tisíce situací, kdy trpěl, sbalí se a uteče.

A teď si pojďme pustit váš pohled. Na začátku jste si všimla, že babička (a možná i máma) do vašeho vztahu zanášejí nepěkné věci. Trpěla jste tím, ale když manžel tvrdil, že je to v pořádku, uklidnilo vás to. (Tady se vám mělo rozsvítit varovné světélko).

Měla jste své představy, jak postavit rodinu. Uvědomovala jste si, že manžel možná nesdílí stejnou myšlenku, že to cítí jinak, ale nechtěla jste to vidět. Plánovala jste rodinu s hodně dětmi, čekala jste, že si to váš muž začne užívat.

Vztahy s babičkou a mámou byste byla ochotna vyřešit i odstěhováním, ale čekala jste, že manžel převezme iniciativu. Možná jste si říkala: „Kdyby byl chlap a vadilo by mu to, vymyslel by přece řešení. Prostě bychom se někam odstěhovali a všechno by bylo fajn.“

Místo toho to vše padalo na vaši hlavu. Cítila jste se, jako že jste lapena v pasti, z níž se nelze dostat ven. Pořád se jen musíte starat o ostatní a nikdo se nestará o vás. A hlavně ne váš muž, kterého jste si za tím účelem přece vybrala. Následuje zklamání a někdy i vztek.

Začínáte na něj být nepříjemná. Vyčítáte, kritizujete, chcete změnit jeho chování. Všechno je ale ještě horší. Cítíte vztek, že vám nerozumí a že se věci zhoršují. „Proč nerozumí mému volání o pomoc? Proč nevymyslí, jak z toho ven? Proč je to vždycky na mně?“

Vaše očekávání byla příliš vzdálená realitě. Manžel vás ve stěhování nepodpořil, dětsky se vymluvil na nedostatek peněz. Takže jste se dostali do nekonečného cyklu: vaše ženy se k němu chovaly nepřátelsky, jemu to asi vadilo, ale nebyl ochoten vymyslet řešení.

Podívejte se, Jarko, musíte teď vztahu dopřát klid. Čas řeší spoustu šrámů a vy se musíte soustředit na sebe. Měla byste začít odstraňovat ze svého mentálního nastavení všechny křivdy. Když se budete na svět dívat z pozice oběti, štěstí nedosáhnete. Svět vás nebude litovat, spíš vám to dá „sežrat“. Holky, které se tváří kysele, jsou navíc pro muže neatraktivní.

Jen pokud najdete vnitřní sílu přeměnit se v ženu, která se usmívá, i když život rozdává rány, jen tehdy získáte kontrolu. Nejdřív nad sebou a posléze nad partnerským životem. Tu novou, usměvavou a rozhodnou Jarku budou pak chtít všichni chlapi. A buď se jako první přihlásí váš muž, nebo přijde někdo nový. Máte to ve svých rukou.

>>>Jak se stát šéfkou svého života a nebýt ufňukanou obětí? Každé „ano“ by mělo být jen vaše rozhodnutí