„Pojď si ho přebalit a rovnou ho i nakrm!“ Když malý večer chvíli brečí, partner si jen zesílí televizi

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, ani nevím, kde začít… S partnerem máme ještě ani ne ročního chlapečka. Několik těhotenství nám předtím nevyšlo. Partnera mám ráda, ale stále víc mi připadá, že mě bere jako automatickou služku. Bere jako samozřejmost, když jsem na mateřské, že bude komplet postaráno o dům, zahradu a o malého. Vždy když přijde z práce, pozdraví se s ním, chvíli ho pochová, jde se osprchovat, nají se a usedá s mobilem nebo notebookem k televizi.

Tvrdí, že pracuje. Ale to možná chvíli. Pak projíždí videa. Asi po dvou hodinách odloží mobil nebo notebook, lehá si na sedačku a usíná. Tohle mě točí doběla. Nezeptá se, jestli nechci pomoct… Raději tráví čas takhle než s malým. Tohle chování trvá již přes rok. Dříve jsme koukali na televizi spolu, bavili jsme se, mobily ležely bokem. Když se potřebuju jít sprchovat nebo se najíst, musím se vždy ptát, jestli syna pohlídá. Odpovědí je, že za chvíli… Přijde mi, že se musím pořád doprošovat.

Je to přece náš syn, tak bychom měli mít i péči společnou. Koupání, přebalování, krmení a veškerá péče je jen na mně. Neříkám, že mi to vadí, ale moc bych ocenila, kdyby se partner občas zapojil. Chápu, že po celém dnu v práci je utahaný, ale já jsem také unavená. Navíc každodenní vstávání v noci k malému je pro mě také únavné.

Navíc máme momentálně oddělené ložnice, aby se partner mohl vyspat. Pokud chvíli syna chová a malý se počůrá, jen slyším, ať si ho jdu přebalit a že ho mám rovnou nakrmit. Pokud malý večer chvíli brečí, místo aby ho šel partner utišit, tak si zesílí televizi. Z toho se mi chce brečet.

Jen slyším výčitky, jak ho rozmazluju, jak kvůli nám neviděl v klidu ani jeden film. Na to říkám, že já také ne. Na jednu stranu si neumím představit žít bez partnera, ale na druhou stranu se mi vždy, když má přijet domů, svírá žaludek, že večer bude opět probíhat ve stereotypu mobilního telefonu. Nevím, jak dál, a prosím o radu. Děkuju. Dana

Milá Dano, to, co popisujete, je učebnicový příklad vztahové krize způsobené příchodem miminka. Vám to teď sice asi připadá jako unikátní situace, která se děje jen vám, ale věřte mi, že přesně tuhle šablonu jsem při párových terapiích zažil už mnohokrát. Tím samozřejmě nechci shazovat míru vaší frustrace. Právě naopak: píšu to z přesně opačného důvodu. Abyste věděla, že v tom nejste sama, že neděláte nic špatně a že právě nová dynamika ve vztahu po narození potomka je často důvodem krize.

Kdybych měl upřímně odpovědět, jak nejrychleji a nejefektivněji vyřešit vaši situaci, pozval bych vás na párovku. To proto, že mám vyzkoušené, že nestranný moderátor (jemuž oba věří) dokáže na chvíli vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém se partneři neobviňují, nevyčítají si, ale po dobu 90 minut poslouchají toho druhého. Od toho tam ostatně zkušený kouč sedí.

Uvědomuji si ale, že tomuto bleskovému řešení často brání okolnosti, s kterými nelze hnout. Většinou jde buď o partnerovu nechuť, anebo o to, že je to moc drahé. Proto se pokusím o řešení na dálku založené na zmíněných zkušenostech. Většinou jde o to, dokázat vystoupit ze zaběhnuté komunikační rutiny a otevřít se partnerovi v očekávání, že vaší zranitelnosti nezneužije pro dokazování „své pravdy“.

Zkuste se dostat do situace, kdy si uvědomíte, že se pod povrchem bublající atmosféry nedoceněnosti pořád máte rádi a že takhle vám manželství rozhodně nevyhovuje. Jako první krůček si zkuste nejdřív popovídat o tom, jak odlišně vidí svůj život s čerstvým děťátkem muž-partner a jak máma-manželka.

Největší překážkou v nápravě je totiž to, že oba partneři vidí „realitu“ ze svého subjektivního pohledu a nejsou schopni slyšet pohled druhé strany. Vždy párům v podobné situaci říkám, že si mají představit problém jako dva filmy, které si pouštějí partneři každý sám. Pro úspěšné odšpuntování manželské krize je tudíž naprosto klíčové, abyste si dokázali ty „dva různé filmy“ pustit spolu. Vy mu promítnete ten váš a on vám pustí ten svůj.

Vypadá to jednoduše, ale pes je zakopaný právě v tom, že partneři spolu nejsou schopni komunikovat, a tudíž ani přesvědčit toho druhého, aby k „promítání“ vůbec došlo. Místo toho si dál kultivují plnou hlavu křivd a nespravedlností, přes které se nejsou ochotni přenést. Často říkám, že základem bodu nula, kdy se oba rozhodnete, že něco chcete změnit, je nechat na chvíli „ego ve skříni“ a vyslechnout si partnera.

Pojďme si říct, co asi cítí váš partner a co není schopen říct pomocí přímé komunikace. A pojďme si také říct, čeho se asi bojí. Chlapi jsou často v tomto ohledu hrozně neempatičtí a svůj film vidí tak, jak si ho pouštěli ještě před narozením potomka. Mnohdy žijí pocitem, že přišli o svobodu. A je jedno, jak moc se na dítě těšili. Na rozdíl od žen totiž neprožívají těhotenství ani poporodní vztah k dítěti za pomoci hormonálních změn, ale musejí novou situaci přijmout, zvyknout si na ni a být s ní spokojeni.

Takže film vašeho muže velmi pravděpodobně začíná už po titulcích jakousi frustrací z toho, že se život změnil k horšímu. Jeho milá žena, která ho měla na piedestalu a byl pro ni číslo 1, nahradila obdiv k manželovi obdivem k dítěti. Jeho ego tuhle situaci nezná a neumí si s ní poradit. Jeho pocity mu říkají, že se stal číslem 2, a to se mu nelíbí. Ano, je to sobecký a nedospělý pocit, ale velmi často ho muži prostě mají. Nehodnoťme to. Zkusme si jen pouštět jeho film, abychom pochopili, co se v něm děje.

Místo holky v bikinách, která se směje a obdivuje ho, je tu najednou uondaná žena s drdolem a v teplákách, která věnuje veškerý čas dítěti. Žena přestává mluvit o sexu, společných koníčcích, koncertech i cestování a její svět se zužuje na péči o dítě. Mužův film tedy (podle úrovně jeho empatie a dospělosti) pokračuje povzdechnutím, že se z něj stala jen chodící peněženka, která má vydělávat, a když přijde z práce, nemá se na co těšit. Velmi frekventovaný je také strach z „druhé šichty“. To znamená, že muž přijde z práce a ve dveřích dostane dítě se slovy: „Na, já už fakt nemůžu.“

Když muž neumí tyto pocity partnerce sdělit, což často neumí a často to ani nejde (jelikož mateřství je posvátné a muž tuší, že kdyby ho zpochybňoval nebo mluvil o ztrátě pozice č. 1, velmi pravděpodobně by se se zlou potázal), začne se uzavírat do sebe. Má k tomu několik pomůcek: moc práce, mobil, videohry, případně dílnu, hospodu nebo volejbal. V každém případě jde o to, aby mu žena poskytla šanci, aby své pocity mohl beztrestně bez výčitek, útoků či kritiky říct.

Proč mluvím o „chudákovi“ chlapovi, když si stěžujete vy – jeho žena? To je jednoduché. Vy mu své nespokojenosti dáváte najevo každý den. Zřejmě si stěžujete, že nepomáhá s výchovou, uspáváním, koupáním, s přebalováním. Že je duchem nepřítomen a má tzv. zavřeno. Že takhle jste si to nepředstavovala, že jste zklamaná, nedoceněná, unavená a že se cítíte jako služka, která už jen zajišťuje péči o dítě a chod domácnosti.

Patrně jsem mnohé z vašich stížností uhodl. Cílem bylo vám vysvětlit, že váš partner vaše stížnosti v kostce zná. Zřejmě s nimi i souhlasí – jen kdybyste je nesdělovala pro něj nepříjemnou formou. A tu si zde nemusíme přehrávat. Určitě víte, že muži nefungují na výčitky, stížnosti ani na kritiku.

Až dospějete do bodu, kdy si budete moci pustit zmíněné dva filmy bez toho, aniž byste se pohádali, máte napůl vyhráno. Co je k tomu potřeba? Vy svůj film komentujte věcně. Bez emocionálních výlevů. Tak, aby ho muž chtěl dokoukat do konce. Bude to sice ten samý díl, který už několikrát viděl, ale ten, jenž mu nebude naznačovat, že selhal, pro něj bude úplně jiná záležitost. Úplná oskarovka.

K úspěšnému zhlédnutí „jeho“ snímku je pak potřeba na vaší straně jen trpělivost dobrého posluchače/diváka. Nehodnoťte během promítání herecké výkony ani výpravu či režii. Spolkněte jakékoliv snahy o ospravedlňování své pozice. Nejste u soudu, aby výsledkem byla výhra. Vy nejste soupeři, nýbrž partneři. A to si musíte uvědomit. A než se do toho pustíte, můžete si pustit video, kde popisuju, jak odšpuntovat dusno v partnerství.

Snažím se vám pomoct rozbít komunikační past, do které jste oba spadli. V momentě, kdy se váš muž bude cítit bezpečně a uvěří, že si může říct, co chce, a nedostane za to vynadáno, otevře se. Nejdřív opatrně a později možná ještě víc.

Bez vzájemné filmové projekce pocitů, které žijete vy a jež žije on, se nemůžete pohnout dál. Vyždímejte tedy zbytky dobré nálady a uspořádejte si tenhle krátký videofest. Úspěchem bude nejdříve to, že se pochopíte. A od té chvíle můžete postupně zkoušet vyjednat, co byste si přáli od partnera, abyste byli šťastnější.

>>>Co se změní příchodem dětí? Tak nějak všechno…