Odkázala jsem skoro všechno synovi, protože dcera na mě kašle. Ale mám strach, že ji ztratím úplně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Rozhodla jsem se, že sepíšu závěť. Hlavně proto, že nechci, aby se po mé smrti děti rozhádaly o majetek. Mám dvě, jsou už dospělé. Vlastním pěkný velký byt a pozemek, peníze na účtu jsou zanedbatelné. Byt má ale asi o polovinu větší hodnotu než pozemek. Přemýšlela jsem, jak to rozdělit spravedlivě. Nejprve jsem si řekla, že vlastně závěť nepotřebuju, ať po mé smrti prodají byt i pozemek a rozdělí si všechno napůl. Jenže pak mi přišlo, že je škoda zbavovat se bytu ve vlastnictví, tak jsem se nakonec rozhodla, že byt dám synovi, pozemek dceři.

Jsem už asi pět let hodně nemocná a syn za mnou chodí a se vším mi pomáhá, nakoupí, pověsí prádlo, dokonce mi i na pár dní uvaří. Dcera přijde jednou za měsíc a ráda si ode mě půjčuje. Ale nevrací. Proto mi to přišlo spravedlivé, a tak jsem to také dětem oznámila. Jenže po pár dnech se mi dcera ozvala, jestli si uvědomuju, že jsem jí tím dala najevo, že mám radši syna než ji. Snažila jsem se jí vysvětlit, proč jsem to tak rozhodla, že ona neumí udržet majetek ani se o nic starat, ale přestala se se mnou bavit. Je to už skoro půl roku, co mi nebere telefon. Strašně se bojím, že mi to nikdy neodpustí a že si opravdu myslí, že ji mám méně ráda než syna. Není to pravda, jen vím, že je daleko méně zodpovědná a byt nebo peníze z něj by profrcala za blbosti. Prosím vás, co mám teď dělat? Jana.

Milá Jano, předpokládám, že se ptáte hlavně proto, abyste si potvrdila svůj názor, který už máte podle mého mínění dávno hotový. Určitě vám nejde o právnické rady, protože pokud byste opravdu chtěla, aby se děti o dědictví dělily přesně napůl, nějaká cesta by se vždycky našla. Vy se ale pravděpodobně staráte hlavně o to, abyste měla věci okolo pozůstalosti včas „pořešené“, abyste měla klid, a také o to, aby po vztahové stránce v rodině všechno klapalo. Ano, bývá to tak, že děti mají různé povahy - a některé jsou nezodpovědné a lehkomyslné tak, jak popisujete v případě vaší dcery. A samozřejmě je mi nad slunce jasné, že nerovné rozdělení dědictví může v potomstvu (tedy u dcery) vyvolat pocit, že ji máte míň ráda.

Co můžete udělat pro to, abyste se cítila neprůstřelně spravedlivá, a na druhou stranu nemusela žít s tíživým pocitem, že jste dceři ublížila? V první řadě musíte být skálopevně rozhodnutá, že děláte správnou věc. Určitě jste si už sama v sobě odargumentovala, proč má lehkovážná dcera dostat méně. A jelikož na svém rozhodnutí v podstatě trváte, patrně jste se s ním sžila.

Děti jsou sice děti, ale vaše už jsou samostatně žijící bytosti, které nesou odpovědnost za své činy. V okamžiku dospělosti, kdy vyletí z hnízda, už se mají stát rovnoprávnými parťáky svých rodičů. Měla by se odbourat vztahová struktura, kde rodič je do konce života ten, který vychovává, rozhoduje a platí.

Vy jako správná máma ani takové povinnosti nemusíte cítit. To jediné, co byste jako dobrá máma měla dělat, je milovat do konce života. I v případech, kdy dělají chyby a páchají blbosti. To ale neznamená, že za ně - v tomto případě za ni - musíte nést finanční zodpovědnost. Rozhodně nemusíte. Rovnoměrná distribuce mateřské lásky není totéž jako rovnoměrná finanční podpora. Jasně, říkáte si: Ale jak se mám přesvědčit, že konám správně? Co když to opravdu poznamená vztah s dcerou na dlouhá léta, ne-li na vždy?

Mám pro vás takovou pomůcku: zkuste si celý příběh odvyprávět tak, jako by se děl někomu jinému. Odosobněte se a vyslovte na závěr spontánní názor. Váš morální kompas vás (na autopilota) navede na správnou cestu. Najednou si uvědomíte, že kdyby se to dělo někomu jinému, třeba nejlepší kamarádce, uměla byste jí poradit za jednu vteřinu. Prostě byste cítila, co je správné.

Podobně pak můžete ulehčit svému vlastnímu rozhodování. Je evidentní, že cítíte od dcery menší lásku a zájem než od syna. Je nezpochybnitelné, že dcera ve vašem rodinném žebříčku okupuje místo určené pro černou ovci. Vaše rozhodnutí by však nemělo ohrozit její vztah k vám. Pokud ano, budete se muset smířit s faktem, že dcera je doposud nevyzrálá osobnost, která vidí v matce osobu, na niž může přehodit jakoukoliv odpovědnost. A to není správně. I pro její dobro bude fajn, když se se situací srovná a uvědomí si, že láska a respekt k matce nemá být podmíněn přísunem peněz a materiálních statků.