Hnusíš se mi, ale nevím proč. Za nevysvětlitelný odpor je zodpovědná intuice, ale i vaše minulost

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dle profesorky psychologie z University of New Brunswick Lucii O’Sullivan je pocit znechucení jednou ze základních lidských emocí podobně jako třeba hněv, vztek či strach. A vlastně podobně jako strach nás chrání, když nás nutí před nebezpečím utéct. Vztek a hněv to zas dělá tím, že nás žene do boje či obrany. I znechucení má obrannou funkci.

Emoce odporu či znechucení nás má odradit od věcí, které by nám mohly ublížit – od zkaženého jídla, nehygienických věcí, z nichž snadno onemocníme, ale i od morálně zavrženíhodných věcí, jež nás mohou dostat do pořádného průšvihu. „Některé zážitky nebo myšlenky jsou proto přirozeně nechutné téměř všem lidem. Třeba když narazíte na zvířecí mršinu plnou svíjejících se červů, jen si představíte sex mezi příbuznými, nebo cítíte, jak vám za zády někdo vlhce kýchá,“ říká Lucie O’Sullivan. Protože ano, mršina plná červů není vhodná potrava, incest je zdrojem genetických vad a chřipku od kýchače za zády chce málo kdo.

Jenže každý člověk je jiný a někteří jsou prostě citlivější a emotivnější. Víc se bojí, snadněji se naštvou a odpor v nich vyvolávají i věci, které ostatní ani nevnímají. Jenže pořád je vlastně řeč o tom, když znechucení spustí nějaká vyloženě fyzická záležitost.

Co když ale žádný objektivní důvod neexistuje a přesto vůči někomu cítíte nevysvětlitelnou averzi? Ten člověk vám nijak neublížil, nesrká hlasitě polévku, ani nemá nudli u nosu, možná ho ani pořádně neznáte. A přesto se vám při představě, že byste s ním měli být v kontaktu, dělá téměř fyzicky nevolno. Možná kvůli něčemu, co nedokážete pojmenovat. Nebo třeba jen proto, že řekl „ahoj“ tónem, který vám (z nejasných důvodů) není příjemný, podíval se na něco či někoho způsobem, který vám (opět netušíte proč) vadí. Prostě kvůli drobnostem, které se zdají malicherné a přesto je nemůžete ignorovat.

Je tohle nějaký šestý smysl, intuice, signál vašeho podvědomí, jenž se vyplatí poslechnout? Nebo jste přecitlivělí, povrchní a soudíte lidi, aniž byste jim dali šanci? „Nevysvětlitelný pocit odporu vůči někomu, koho třeba ani neznáme, často souvisí s tím, jak naše podvědomí zpracovává signály z okolí,“ vysvětluje životní koučka Lenka Procházka s tím, že pocit může vycházet z několika zdrojů.

Každý za sebou máme nějakou historii, různé životní zkušenosti, jež se do nás od narození vpisují a na jejichž základě si vytváříme každý své emoční vzorce. „Může se pak stát, že nám daný člověk připomíná někoho z minulosti, někoho, s kým jsme měli negativní zkušenost. Nebo jeho chování, tón hlasu, řeč těla vyvolává podvědomou asociaci s něčím, co v nás vyvolává odpor či nejistotu,“ vysvětluje Lenka Procházka.

Možností je ale i to, že pocit odporu vlastně nemusí nijak souviset s daným člověkem a našimi zkušenostmi, ale jen a jen s námi. „Někdy nás na druhých lidech irituje něco, co si v sobě sami nechceme připustit – naše vlastní slabosti, strachy či nepřijaté části osobnosti. Protějšek nám jen zrcadlí to, co my držíme ve stínu,“ popisuje Procházka. Může vás tak nevědomky iritovat cokoli, co vy sami na sobě samých nemáte rádi, ale odmítáte si to přiznat, bojovat s tím, nebo se s tím smířit a přijmout to.

Nelze ale ani opomíjet, že intuice nebo jinými slovy šestý smysl existuje a popírat jeho existenci se často nevyplácí. „Intuice je důležitá součást lidského rozhodování, protože často zpracovává informace, které si ani neuvědomujeme. Pokud cítíme vůči někomu silný odpor, může to být i varování, že tento člověk pro nás skutečně není vhodný, ať už jako přítel, partner či kolega,“ vysvětluje Procházka.

>>>Rozum, nebo emoce? Podle čeho se rozhodujeme v životě

Je tedy jasné, že ve chvíli, kdy vás někdo nevysvětlitelně odpuzuje, není dobré nad tím jen tak mávnout rukou. Může vás opravdu varovat vaše podvědomí, ale taky ne. Jak to tedy poznat, než nad někým zlomíte zbytečně hůl? „Doporučuji si udělat malou reflexi. Položte si otázku, co vám na daném člověku konkrétně vadí,“ radí Procházka. A skutečně se nad tím zamyslete. Možná zjistíte, že jde o reakci na zkušenost z minulosti nebo na něco, co souvisí spíš s vámi, než s daným člověkem. „Na druhou stranu, pokud pocit odporu narušuje vaši pohodu opravdu silně, možná se vás intuice snaží varovat před něčím zásadním, a pak stojí za to ji poslouchat,“ dodává Procházka s tím, že ale vždycky je nejlepší dát člověku druhou šanci. Pozorovat ho pokud možno bez předsudků, sledovat, jak se chová, být takzvaně ve střehu, ale nesoudit. „Až čas ukáže, jestli byl váš prvotní pocit správný,“ dodává Procházka.

Je jasné, že kamarády či partnery si vybíráme, ale v životě se musíme naučit fungovat i s těmi, kteří nám moc sympatičtí nejsou. Jak vycházet s lidmi, kteří vám nesedí? Naučte se metodu „kultivace plevele“.