Muž mi dá občas facku, když ho provokuju. Mám odejít ze vztahu? Není to tak snadné, jak se zdá, říká odborník

Na e-mail vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

S druhým manželem jsme spolu šest let, oběma je nám 57. Po smrti prvního muže jsem si myslela, že už zůstanu nadosmrti sama, ale osud tomu chtěl a potkali jsme se v knihovně, začali si povídat, pak spolu chodit a nakonec jsme se vzali. Je pracovitý, jezdíme na výlety, stará se o zahradu, auto a dělá na domě takové ty mužské záležitosti. Myslím, že v padesáti už je spíš zázrak, že najdete takového muže.

Jen se tak dvakrát do roka příšerně pohádáme a on mi dá facku. Musím říct, že ho chápu, pokaždé ho vytočím. On už se chce přestat hádat, ale já ho pořád provokuju, tak mu nakonec ulítne ruka. Opravdu se to nestává častěji než dvakrát ročně, přibližně. Mně by to ani nevadilo, ale nedávno to ze mě jen tak vylétlo před kamarádkami a ony na mě koukaly, jako bych se zbláznila. Prý mám jít okamžitě od něj, že je to násilník a jak se můžu nechat takhle ponižovat.

Tak teď nevím, co si mám myslet, co mám cítit a co dělat. Musím přiznat, že mě holky celkem zviklaly a už to nepřijde moc normální ani mně. Jenže když já ho miluju. Můžete mi něco poradit nebo rozebrat situaci? Jsem zmatená. Děkuji mnohokrát. Dita

Dobrý den, Dito, domácí násilí v nejbližších mezilidských vztazích je bezesporu jedním z nejzávažnějších problémů soužití. A jak vidno, nevyhýbá se ani věkové kategorii lidí, u kterých by se objevovat, vzhledem ke zralosti a životní zkušenosti aktérů, asi ani neměl. Ale život je někdy takový, a proto je třeba tento jev přesně popsat a (pokud možno) řešit. Je dobře, že hledáte cestu ven, konzultujete problém se svými přáteli a tímto způsobem se snažíte svoji situaci aktivně pojmenovávat. Ne nadarmo se říká, že sdílený problém je problém poloviční.

Otázka je, zda je nutné brát každou facku jako domácí násilí. Podle oficiální definice domácího násilí se o něj nejedná v případě, že jde o vzájemné napadání, urážky, hádky, rvačky, kde se role osoby násilné a ohrožené střídají. A protože sama uznáváte, že manžela skutečně provokujete a sama se jako týraná osoba rozhodně necítíte, nevidím ve vašem vztahu násilníka a oběť, spíš drama queen a nešťastníka.

Nicméně se ptáte, co si máte myslet, co máte cítit a co máte dělat. A protože jste se na mě obrátila s velkou upřímností, rád vám se stejnou otevřeností odpovím. S ohledem na rozsah odpovědi se soustředím pouze na vaše tři otázky:

Co máte cítit? To musíte vědět jen vy sama. Vy žijete a prožíváte váš vztah. A z vašeho dotazu není zřejmé, proč vlastně manžela tak moc provokujete, až mu prasknou nervy a přiletí facka. Ano, uznávám, že se to stává pouze dvakrát do roka, ale to míru vašeho necitlivého přístupu ani jeho vinu nijak neumenšuje. Co si tímhle způsobem dokazujete? Napadlo vás se někdy zamyslet nad tím, co cítí on, když ho provokujete? Dokonce do té míry, že musí alespoň něco udělat, aby si zachoval špetku lidské důstojnosti?

Co si máte myslet? Myslet si proto můžete jediné. Zvážit, nakolik chcete ve svém vztahu zůstat. Vztah bez respektu a taktu vůči svému protějšku totiž nemá smysl. Jestli jste si doposud neodžila vztah se svým otcem, nepromítejte si tento svůj psychický handicap do vztahu s nynějším partnerem. On za to nemůže. Navíc s člověkem, kterého upřímně obdivujete za to, jaký je, jak se k vám chová a co vám v životě nabízí, jak sama říkáte. Ani jste nečekala, že někoho takového ještě potkáte…

Co máte dělat? Dělat proto můžete jediné. Zvážit, zda má pro vás oba smysl ve vztahu setrvávat. Pokud se shodnete, že má. Vyhledejte odborníka, komunikujte, ale nenechte se svými kamarádkami vmanipulovat do role oběti, kterou jste se do této chvíle necítila být. Domácí násilí má totiž svou oběť i násilníka a v tomto případě jste oba v mých očích spíše obětí. S úctou Samuel Kaufman.

Facka je moravský vynález. Nikde jinde na světě ji neznají!

Poznámka redakce: Postoj Samuela Kaufmana nevyjadřuje názor redakce, ovšem může vysvětlovat hnutí mysli některých mužů či žen ve vašem okolí.