Článek
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, mám velký problém a nevím, jak ho vyřešit. S mužem se známe už asi 15 let, manželé jsme 12, máme jedno dítě. Byla jsem do něj úplně normálně zamilovaná, brali jsme se z lásky, žijeme normálně, ale stala se mně divná věc: přestala jsem ho časem milovat a už ho nechci. Ne že by mi byl nějak odporný, ale prostě už ho špatně snáším.
Samotnou mě to trápí, co se stalo, nevím. Nemám nikoho jiného ani vyhlídnutého, to mě popravdě ještě nikdy ani nenapadlo. A on je v tom úplně nevinně. Nemůžu říct, že by udělal něco špatně, že by mě zklamal nebo cokoliv jiného. Ne, nic. Není nic, co by mi na něm konkrétně vadilo a co by mohl napravit, jen k němu mám vztah jako třeba k bývalému spolužákovi nebo kamarádovi z dětství: mám ho ráda, přeju mu všechno dobré, ale moc mě nezajímá a nemusela bych ho vlastně skoro vůbec vidět.
Strašně mě to trápí, připadám si vůči němu hrozně, snažím se chovat úplně normálně, ale uvnitř mě to sežere. Můžete mi prosím vysvětlit, co se stalo a co se s tím dá dělat? Nechci mu ublížit, ani dítěti, a nevím, jak to vrátit. Dá se to nějak napravit? Děkuju. Blanka
Odpověď
Milá Blanko, tohle je strašně složité vysvětlovat na dálku a navíc korespondenčně. Nevidím u toho vaši řeč těla a ani se nemohu doptávat. Nicméně, pojďme se o to pokusit. Budu muset radit na základě zkušeností a šablon, které jsem zažil u jiných párů. To, co popisujete, se často stává dvojicím, které se braly hned po maturitě nebo těsně po vysoké škole a pak spolu zůstaly patnáct dvacet let.
Takoví partneři do vztahu vstupují ještě jako nevyzrálé osobnosti a jak stárnou, všechno „manželské“ prožívají poprvé až spolu. Na rozdíl od jiných párů, kde si oba partneři „zkoušeli“ dlouhodobější vztahy předtím, než zakonzervovali ten poslední, tato „školní“ manželství trpí některými nevýhodami. Například třeba zodpovědnou bezproblémovostí, která se na začátku jevila jako výhoda. To, co vám ostatní „hádavé“ páry po léta záviděly, vás teď může paradoxně štvát.
Před patnácti lety jste nemohli tušit, co budete od vztahu očekávat dnes. Když píšete, že manžel nedělá nic špatně, cítím z toho, že se nudíte. Každý vztah má nějaké ambice a ty, které vznikají těsně po škole, očekávají naplnění takového toho všeobecného úzu o tom, proč spolu dva lidé mají být a vytvořit rodinu. Čili: „Líbil se mi, zamilovala jsem se do něj, vzala jsem si ho, vychovala dítě a…“ A co teď?
Možná jste zprvu měla pocit, že máte splněno, že jste si odškrtla to, co od vás očekávalo okolí a co jste přijala za svůj plán. Ale jak dítě vyrůstá a potřebuje méně a méně rodičovské péče, měli by se partneři pomalu chystat na to, že se budou věnovat víc sobě a čekat na vnoučata. Ale jak je vidět, taková představa vás nenaplňuje, přestože jde všechno zdánlivě podle plánu. Možná se jí dokonce děsíte.
Co u vás znamená „normálně“?
Kde je příčina? Víte, kterého slova jsem si všiml, když jsem začal odpovídat? V jedné větě jste použila dvakrát slovo „normálně“: normálně jsem se zamilovala a žijeme normálně. Skoro bych si tipnul, že klíč k řešení vašich pocitů je ukryt v tomto podvědomém popisu. Slovo „normální“ totiž ve vašem případě pravděpodobně reprezentuje mnohem širší okruh pocitů: třeba nuda, stereotyp, život bez překvapení a bez touhy, nedostatek nových vjemů.
Neděste se, nejste vadný kus, který se vymyká společenským konvencím a musí vyhledat odbornou pomoc. Prostě jste se trochu zasekla v „normalitě“, až vám začala lézt na nervy. Je normální, že potřebujete nové životní impulzy a že tu každodenní běžnost považujete za něco, co nestačí. Otázka je, jestli to ví váš partner. Ono se to asi nestalo ze dne na den a řekl bych, že to trvá už nějakou dobu.
Ve své mysli bojujete hlavně sama se sebou. Vyčítáte si, že jste špatná manželka, protože jste nespokojená, i když vám manžel dává všechno, co by asi dávat měl. Takže přišel čas zorientovat se ve svých pocitech a jít o úroveň hlouběji.
Jak najít chuť k restartu
Co vám přesně vadí? Vybrala jste si před lety vztah, který nemá žádné velké nahoru a dolů. Váš muž zřejmě není typ, který by byl jeden den děsně zábavný a druhý den proležel v kocovině a špatné náladě. Křivka vašeho vztahu bude tedy pravděpodobně rovná bez velkých výkyvů nebo maximálně zčeřená občasnými vlnkami.
Zdá se tedy, že potřebujete, aby váš manžel zvýšil svoji atraktivitu. A nemluvím o tom, že by musel začal chodit zvedat činky a pracovat na břišním pekáči. Spíš si myslím, že vám jde o to, aby se restartoval a pustil se do nějakého projektu, který by vám imponoval. Ano, vím, těžce se říká partnerovi po 15 letech, že by si měl založit rockovou kapelu a vyprodat O2 arenu. Takový extrém ani není nutný. Stačí, když vám ukáže, že kromě práce a nějakého koníčku typu „volejbal v úterý“ má chuť žít a dělat něco jinak.
Chtít musíte především vy
Tady byste měla zpozornět. To „dělat něco jinak“ totiž platí pro vás oba. Buď jste i po ochladnutí vztahu pořád tak skvělí parťáci, že si to dokážete říct, aniž by se manžel urazil, anebo se do změny budete muset pustit sama a doufat, že se přidá. Řeknu vám jeden příklad, který demonstruje chuť k restartu. Asi znáte skupinu Metallica? Dokázali už prakticky vše a najednou jim chyběla motivace. Proč pořád koncertovat, proč být spolu, když se znají jak své boty a všechno je pořád dokola. Jejich bubeník se tehdy rozhodl prodat svoji sbírku obrazů Jeana-Michela Basquiata. Brečel přitom jako malé dítě, ale věděl, že musí udělat něco, aby získal touhu hrát – a vůbec něco dělat.
A víte, Blanko, co je v této metafoře ten váš Basquiat? To je vaše komfortní zóna, vaše pohodlné stereotypy a hlavně klid. Ten, který jste dlouho měla ráda, ale teď vám vadí. Rozbijte ho tím, že se manželovi svěříte. Prodejte svoji „sbírku“, abyste získala zpátky chuť bojovat. Nakopněte i svého muže, aby si uvědomil, že se život nemá jen odžít a odškrtat: dítě, práce, auto, dovolená v Chorvatsku, složenky…
Možná budete překvapena, až vám manžel řekne, že se cítí podobně nesvůj a že si s tím neví rady. Možná vám ale nebude rozumět a bude argumentovat, že je všechno sluníčkové a není důvod být nespokojený. To se odhadnout nedá. Hlavně musíte začít. Protože jinak vás to, jak říkáte, sežere zevnitř.
