Článek
Na adresu jakztohoven@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Otázka
Milý pane Frunci, je mi 26 let a mám přes půl roku přítele, který je o tři roky starší. Rozumíme si, nehádáme se, jen máme rozdílný přístup k mobilu a celkově k online komunikaci. Já prostě asi potřebuji být víc ve spojení, jsem zvyklá z dřívějších vztahů si přes den s partnerem psát, posílat fotky. Nemuselo to být nutně něco zamilovaného, jen jsem šla třeba kolem něčeho, co mne zaujalo, o čem jsme mluvili, co mne pobavilo, tak jsem to třeba vyfotila s nějakým komentářem. Ale současný přítel to vůbec tak nastavené nemá – řekl mi, že na to nebude reagovat. Chvíli jsem to zkoušela, ale bez odezvy. Někdy se třeba neozve i pár dní, ani třeba neodpoví na dobrou noc. Já jsem z toho pak nervózní, kde je, s kým a co dělá… A vlastně nevím, jestli takový vztah chci, na druhou stranu mi to přijde jako dost blbý důvod, proč se rozejít. Co bych měla podle vás dělat? Trvat na nějakých pravidlech, nebo se na to vykašlat? Zdeňka.
Odpověď
Zdeňko, díky za dotaz. Ozýváte se s moc zajímavým tématem: komunikace on-line v partnerství. Říkáte, že jste zvyklá na častou komunikaci s partnerem, posíláte mu fotky, píšete mu. Bohužel váš současný partner, se kterým si dobře rozumíte, to má jinak. Jste z toho nervózní a uvažujete, jestli vám to stojí za to.
Moc děkuji za upřímnost. Někomu se může takový dotaz zdát jako maličkost. Ale myslím, že dobře vystihuje mnoho našich podobných zážitků, a mám za to, že jde o důležitou část současné společnosti a komunikace. Jen krátký exkurz do minulosti, před cca 16 lety se začaly objevovat chytré telefony tak, jak je známe dnes, dejme tomu, že zásadní změnu udělal iPhone v roce 2007. Do té doby se telefonovalo, aby se něco vyřídilo, dohodlo se na srazu, předaly se informace, a dál lidé komunikovali klasicky tváří v tvář.
Pak jsme si ale velmi brzy začali zvykat, že telefon s sebou nosíme všude a vždy. Trávíme s ním víc času než s kýmkoliv jiným. Je vždy nabitý, barevný, plný různých lákavých aplikací, okamžitě nás informuje o tom, že nám někdo poslal zprávu, reagoval na nás. Bez mobilu v ruce už nejdeme ani vařit snídani, necestujeme tramvají, metrem, nesedneme si ani na záchod. Píšeme si, posíláme obrázky, videa, voice messages… Komunikujeme.
Píšete, že partner je o tři roky starší, o generační propast tedy nepůjde. Za mě se jedná o téma komunikace. Je to jen jiný druh, někomu sedí, jinému ne. Zdá se mi, že jste si velmi jistá, co potřebujete, a partner se vyjadřuje také dost jasně. To mi přijde fajn, bavíte se o tom, co kdo potřebujete, a zároveň zvažujte, jestli je to takhle pro vás v kompromisní podobě únosné.
Ptáte se: „Stojí mi to za to?“ Na to si musíte odpovědět sama. Třeba ne. A pak není problém se rozejít. Jen vy víte, co je pro vás důležité, co potřebujete. Pokud sama se sebou povedete pravdivou vnitřní rozpravu, proč je to vlastně tak důležité, můžete pro sebe odhalit něco zajímavého. Je pro vás mobilní komunikace přirozená a jste na ni zvyklá? Potřebujete ji v partnerství? Nebo se něčeho obáváte? Pokud partner neodepisuje, máte pocit odmítnutí? Nebo ještě něco jiného? Tíží vás samota, když nejste spolu? Nevím, jen hádám. Pak můžete bádat nad tím, jestli je to vaše vnitřní téma, s kterým se nějak můžete vyrovnat, nebo jestli je to zkrátka přirozená součást vaší kultury, která vám dělá dobře, a chcete mít partnera, který to má podobně.
Nenápadná otázka na závěr, pramenící z mých osobních preferencí: Je to vůbec zábava? Když si všechno člověk napíše, má si pak ještě o čem povídat? Není přeci jen romantické a příjemné, když někoho potkáte po třech dnech a můžete si povídat o tom, co kdo zažil? Není to nuda, když už všechno víte z on-line komunikace?
