Článek
Na adresu jakztohoven@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Hezký den,
chtěla bych se zeptat, co si myslíte o výchovných pohlavcích. Mám přítele, je mu 29 let, vycházíme spolu víceméně dobře. Máme podobné zájmy, žijeme spolu, shodneme se… Jen mě trochu děsí jeho názory na bití v rodině. On sám byl vychovávaný tak, že ho otec občas seřezal vařečkou nebo páskem. Prý kvůli tomu, že „kdo se nestará o to, co z dítěte vyroste, tak není správný rodič, proutek se má ohýbat, co by z něj bez pořádný facky vyrostlo“. Bylo to za takové věci, jako když přinesl pětku ze školy, něco rozbil, k něčemu se nepřiznal a podobně.
On sám ví, že výprask je opravdu moc, ale taky zastává názor, že výchovná facka a pohlavek je lepší než vysvětlování, hlavně tedy pro kluky. A já to pořád vidím jinak, jakože děti se bít prostě nemají. Čímž samozřejmě nemyslím, že mají být středobodem vesmíru a nemají mít hranice, ale podle mě to jde bez ponižování. Zatím jsou to tedy spíš hypotetické debaty, těhotná nejsem, ale přemýšlím, jestli má náš vztah budoucnost. Protože tohle mi přijde docela zásadní. Navíc, co když pak bude děda, tedy partnerův otec, se „svýma výchovnýma metodama“ do naší rodiny zasahovat? Co si o tom myslíte, můžu ho v tomhle nějak změnit? Karolína (27)
Dobrý den, Karolíno,
díky za zajímavý dotaz. Výchova, třaskavé téma. Co tedy víme? Není toho moc, ale něco přeci. Partner má za sebou tvrdou výchovu, výprasky, sám má pocit, že to je moc, ale výchovná facka? To je dle něj tak akorát. A vy máte strach, jak to bude. A ještě k tomu jeho otec bude děda vašich dětí, že?
Já rozhodně nejsem pedagog ani dětský psycholog. Takže k vašemu tématu mohu říct jen velmi málo. Navíc výchova je do velké míry osobní téma – co člověk, to názor. Takže všechno, co píšu, berte spíš jako můj osobní než odborný pohled. Co se tedy dá říct obecně k výchově založené na fyzických trestech?
Fyzické tresty byly dříve běžnou součástí výchovy. Jedná se v podstatě o mocenské řešení situace. Mocnější (rodič) uplatňuje svoji moc (násilí) vůči slabšímu (dítě). Takovou technikou určitě můžeme vzbuzovat obavy, můžeme tak strachem děti dotlačit ke kýženému chování. Budou se pak chovat podle našich představ? Budou pak slušnější, nebo možná poslušnější? Nebudou se chovat už nikdy nevhodně – protože se bojí trestu?
Asi je důležité si říct, jaký smysl výchova vůbec má – pro vás dva. K čemu chcete své děti vést: K samostatnosti? Sebedůvěře a sebevědomí? K poslušnosti? K obavám z trestu? Já nevím, jak si představujete život svých dětí. Ale určitě o nich uvažujete? Myslíte, že by bylo možné se o takových tématech s partnerem bavit a vyjasňovat si, co od rodičovství čekáte vy dva?
Zdá se takhle na dálku, že partner nemá žádnou jinou zkušenost s výchovou než tu, kterou sám zažil. Je pak pro něj těžké si představit cokoliv jiného. Často se stává, že v dospělosti opakujeme to, co jsme zažívali v původní rodině.
Nejrozumnější cesta je pro mě se o všem bavit. Otevřeně. O tom, co jste zažili v dětství, jaké bylo vaše dětství a výchova a jaký na to máte názor dnes. Co si od rodičovství oba slibujete, jak si představujete život svých dětí a svůj společný život s dětmi.
To bych vám doporučil, ať už byste uvažovala mít děťátko s kýmkoliv. A sama uvidíte, jak vám to bude připadat a jak se v těch diskusích budete cítit. Jestli svět, který spolu vy dva uvidíte ve vašem povídání, je ten, který chcete žít. Přeji vše dobré, věřím v dobrý konec.
