Článek
S partnerem jsme spolu už téměř patnáct let, máme dvě děti (7 a 9 let). Většinou spolu vycházíme, je mi jasné, že nikdy se neshodneme na 100 procentech věcí, ale zpravidla se dokážeme domluvit. Tedy alespoň já mám ten pocit. Občas se totiž stane, že partner vypění, ale totálně. Třeba jednou za půl roku. Většinou je to kvůli maličkosti, jako třeba jestli pojedeme na chalupu, když on má hodně práce a syn florbal a je to komplikované… Někdy je toho zkrátka tolik, že vybuchne – a v tu chvíli mi vyčte ale úplně všechno. Že má hroznej život, že jsem neschopná, že se o všechno musí starat on, že ho nepodporuji, že si takhle svůj život nikdy nepředstavoval. Většinou se mi po pár dnech omluví, že to tak nemyslel, někdy konflikt necháme vyhnít a jdeme dál.
Zpočátku mě to strašně bralo, jak vůbec něco takového může říct. Pak jsem se to naučila přecházet, řekla jsem si, že to je asi nějaká nahromaděná stresová emoce, že si to nebudu brát vážně a osobně. Ale když dcera a syn rostou, tyhle výbuchy více vnímají. A mě to štve, protože děti vidí, jaká pohrdavá slova je mi schopný říct, bojím se, že jim nastavuje špatný vzor. A ony se ho i někdy zeptají, jestli mámu už nemá rád. A jemu to je líto.
Prosím, poradil byste mi? Dá se podle vás s těmi výbuchy něco dělat? Mám to dětem nějak vysvětlit já? A existuje vlastně nějaký model, jak se těch výbuchů zbavit? Děkuji, Klára.
Dobrý den Kláro,
díky moc za dotaz a za důvěru. Myslím, že něco podobného zažívá ve svém vztahu určitě mnoho z nás, určitě v tom nejste sama.
Ač takhle na dálku, těžko soudit, co jsou přesné důvody, které vedou k hromadění energie a k následnému „výbuchu“. Dá se obecně říct, že se můžete dotýkat témat spojených se stresem, komunikací, vypouštění napětí, společným prožíváním stresu a jeho vzájemnou komunikací. Možná je toho někdy na manžela moc. A všechnu vinu by rád hodil na vás. To občas zná každý.
Nutno dodat, že rodinný život s malými dětmi, ještě po tom všem, co jsme zažili v covidu a dnes, blízko války a neustálého zdražovaní, je prostě dost náročný pro každého z nás. A je dobré mít po ruce nějakou velkou lžíci milosti a zmrzliny. To asi zaprvé.
Druhé, co je dobré říct, že člověk v těžkých chvílích nemá zapomínat na sebe. A měl by se o sebe dobře starat. Aby dobře ustál konflikt, hledal jeho řešení, nebo alespoň mohl naslouchat druhému, musí se cítit sám pokud možno dobře a zdravě.
Nutno podotknout, že je důležité, zda manžel sám cítí potřebu něco změnit. Nejlepší je jeho vlastní vnitřní motivace. Pokud říkáte, že je mu líto, jak situace doléhá na děti, myslím, že může mít sám zájem se na tyto situace podívat.
Jednak existují dobře fungující skupiny, třeba Liga otevřených mužů organizuje semináře pro lepší zvládání agrese a stresu. Manžel může uvažovat i o individuální terapii, protože ta už dávno není jen pro člověka, který se dostal za „čáru“, ale je dobrou prevencí, aby se tam člověk vůbec nedostal. Spousta z toho, jak se chováme ve svých rodinách, souvisí úzce s tím, jak jsme viděli chovat se naše rodiče. Nebo si často na svých blízkých vylíváme stres, který ve skutečnosti patří někam úplně jinam.
Dobrou cestou může být zkusit uvolňovat ten zmíněný „přetlak“ průběžně a nenechat ho nashromáždit do nezvladatelné formy. Otevírat se spolu vzájemně a uvolňovat tlak. Možná by bylo skvělé, kdyby vám manžel uměl říct, co mu nevyhovuje, dřív.
Přeju vám mnoho dobrého. Věřím, že všechno dobře dopadne.
