Článek
Na adresu jakztohoven@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Milý pane Frunci, chci se zeptat na váš názor. Můj manžel, se kterým jsme šest let, je bezva chlap, co ale nezvládne, je postavit se matce. Vůbec mi před svatbou nedošlo, jaký je mamánek. Až s narozením dcery se ukázalo, že co jeho matka řekne, to je svaté.
Ona mu doteď připomíná, kdy má třeba jít k zubaři (myslela jsem si, že si to řídí sám), dost mu plánuje, co má dělat a kdy ji má navštívit (vždycky jsem si myslela, že je to jeho přání, ale teď vidím, že ne). Tchyně taky dost všechny manipuluje (i tchána) a zároveň se nechává obskakovat jako poklad. A manžel není schopen ani v jedné maličkosti – třeba co se týká toho, jestli mám dítě uspávat, nebo ne, jak má chodit na nočník, kolik má jíst sladkostí, jestli má koukat na tablet – se mě proti matce zastat a říct: ale my to doma děláme takhle a chtěl bych, aby to u vás bylo taky tak. Přitom doma s tím nemá problém!
Mě by zajímalo, kde se to v chlapech bere? Že si třeba neuvědomují, že je matky mají totálně pod kontrolou. A mám šanci to změnit? Děkuji. Jitka (34)
Dobrý den,
přinášíte opravdový oříšek. Ptáte se, kde se to v chlapech bere, a ono to často neplatí jen o mužích… Tak pokud se máme bavit na obecné rovině: Kde se to bere?
Každé dítě se ve světě orientuje především podle své hlavní vztahové osoby. Což bývají především rodiče, někdy prarodiče nebo třeba pěstouni. Hlavní vztahovou osobou bývá maminka, což je poměrně běžný fenomén u mužů i žen. Porodila nás, kojí nás a stará se o nás – dříve o děti pečovaly především maminky a babičky. Je to pak někdo, podle koho klíčujeme svět a rozumíme mu, učí nás, vysvětluje.
Když všechno půjde dobře, tak se vůči tomuto člověku v pubertě začneme vymezovat, oddělovat se od něj, zjistíme, že ne všechno, co maminka nebo tatínek dělají, je jediná svatá pravda, a ideálně třeba v 19 letech odcházíme z domova. Možná s rodiči přerušíme kontakt a rozhádáme se. No a pak – někdy po třicítce – se konečně vracíme. Máme už vlastní zkušenosti, možná rodinu, práci…
Pak můžeme nastavit vztah s rodiči jako rovný s rovným. Chápeme se, chápeme, že máme své chyby, nemusíme si ve všem rozumět, ale zároveň máme hodně společného, jsme rodina. Málokdy to však proběhne takhle ideálně. A ne vždy se můžeme od rodičů zdravě oddělit.
Teď kousek o synech a matkách. Ve vztahu, kde jsou rodič a dítě opačného pohlaví, poznáváme někdy i hodně o ženách a děláme si představu o lásce. I partnerské. S nikým jiným opačného pohlaví jsme neudělali tolik zkušeností. To někdy dost zamotá hlavu, protože pak třeba potencionálním partnerkám cpeme to, o co stávala v mládí maminka… Často si tedy neseme mnoho představ o partnerství z vlastní rodiny.
Takže, co s tím vším? Jak z toho ven? No, návod vám nedám, ale v podstatě jde říct, že manžel může v životě dojít do situace, kdy naváže tam, kde kdysi nebylo možné se odpoutat, a bude se od maminky – pro své vlastní dobro – separovat. Je možné, že dojde k tomu, že ho jeho forma vztahu k matce obtěžuje.
Ale přijde to? Pokud ne, pak je varianta, že se naučíte tuto skutečnost akceptovat. Jako velmi pozitivní vnímám, že se vám tato realita neplete do manželství a manžel má doma „vlastní hlavu“. To je moc fajn. Uvidíte, co pro vás bude možné.
Pokud se spolu máte dobře, to je asi hlavní, občas se nad něčím dá přivřít očko, ale záleží na vás. Někdy pomáhá humor. Každopádně přeju vše dobré.
