Jak si užít romantiku i po šedesátce? Žijte spolu, ale odděleně. A jiskra mezi vámi nevyhasne

Když se zamilujte ve dvaceti, máte jediné přání. Být se svým drahouškem co nejvíc, dýchat stejný vzduch, spát ve vzájemném objetí, jíst stejná jídla a smát se společným věcem. Zkrátka být jedna duše, jedno tělo, protože tak je vám nejlépe. Ovšem v padesáti či šedesáti je to už trochu jiná písnička.

Mávnout rukou nad udržováním jiskry ve vztahu je nejjednodušší. „To už přece není pro mě!“ Ale to opravdu chcete být už jen bez jakýchkoli projevů lásky, něžných gest a slovo romantika pohřbít na dno šuplíků spolu se starými fotografiemi a vybledlými vzpomínkami? Život se má přece žít. Naplno, tady a teď. A když se to úplně nedaří, vždy existuje způsob, jak tomu napomoct.

O kouzlu oddělených ložnic už toho bylo popsáno docela dost. Jak ale zjistila jedna z nedávných studií, na vztahy v pozdním věku je možné se dívat i úplně jinak. Podle závěru tohoto výzkumu je klíčem k udržení spokojeného romantického vztahu být spolu, ale žít každý sám. Tedy úplný opak toho, po čem toužíme v mládí - co nejdříve se sestěhovat a být spolu co nejvíc. V angličtině proto existuje poměrně výstižný výraz living apart but together (LAT), což lze přeložit jako žít spolu, ale odděleně.

Zmíněná studie se zaměřila na zkoumání duševního zdraví v pozdějším věku a porovnávala osoby žijící v těsném partnerství s těmi, které jsou single nebo ve vztahu, ale v separé domácnostech. A podle výsledků zkoumání vědci prohlašují, že nejlépe je na tom poslední skupina. V jejich vztazích bylo nejvíce romantických gest, jiskření i celkové spokojenosti a duševní vyrovnanosti. A možná vás ani moc nepřekvapí, že tou spokojenější skupinou byly v tomto ohledu spíše ženy. Těm podobné uspořádání podle vědců vyhovovuje častěji než mužům.

„LAT je jakousi jemnou rovnováhou mezi intimním spojením a individuální autonomií. Umožňuje jednotlivcům stále dodržovat své závazky vůči stávajícím rodinným vztahům a zároveň jim ponechává dostatek osobního prostoru v pozdní fázi života,“ uvedl vedoucí studie profesor Yang Hu z Lancasterské univerzity v rozhovoru pro The Guardian. A dodává, že zájem o podobné soužití je u lidí vyššího věku větší, než se obvykle soudí. „U mladších dospělých žijících odděleně 7 z 10 říká, že se k sobě chtějí do tří let přestěhovat, zatímco u starších dospělých je to jen jeden ze čtyř,“ doplňuje profesor Yang Hu.

Že oddělené domácnosti mohou být pro vztah přínosem, potvrzuje i devětapadesátiletá Marta, která se nám svěřila se svým příběhem. „Rozvedla jsem se před pěti lety, po téměř 30 letech společného soužití. Náš vztah tak nějak odumřel a já, přiznávám, jsem chtěla víc,“ říká Marta. Náhoda tomu chtěla, že se brzy po rozvodu setkala se svým dávným spolužákem. A přeskočila pověstná jiskra. „Dost jsem se zamilovala, ale věděla jsem hned, že o společné bydlení nestojím,“ vypráví.

Jejího nového přítele to prý mrzelo, zvláště když mu řekla, že už velmi pravděpodobně názor nezmění. „Nejdříve to bral jako vrtoch, chtěl, abychom bydleli společně. Když jsem ale většinu našetřených peněz utratila za renovaci svého nového malého bytečku, pochopil, že to myslím vážně,“ dodává Marta s tím, že dnes jsou spokojení oba. „Hrozně si to užíváme, chodíme na rande, dohadujeme se, u koho přespíme, a když není nálada, jsme každý sám. Za mě značka ideál. Nikdy v životě mi nebylo lépe,“ usmívá se Marta.

Chodí ženy po padesátce do ložnice už jen spát? Jak které! Hodně záleží na tom s kým