Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Jsem v šoku, pořád brečím. Byli jsme s přítelem, vlastně teď už s expřítelem, nemůžu si na to zvyknout, na dovolené snů. Byla to naše druhá dovolená během dvou let, co jsme spolu. Plánovali jsme, že spolu po příjezdu začneme bydlet (já bydlím u rodičů, on sám). Celou dovolenou jsme mluvili o tom, jaký byt si najmeme, co si do něj pořídíme, probírali jsme IKEA katalog a já se na naši novou etapu nesmírně těšila. Před pár dny jsme se vrátili. Z letiště jsme si vzali taxi, nejdřív jsem vystupovala já, přítel mě doprovodil ke dveřím, dal pusu a řekl, že zítra zavolá a domluvíme se. Jenže mi od něj druhý den přišla esemeska: „Já to nedávám, promiň.“ Je to sedm dnů, pořád mu volám, aby mi vysvětlil, co nedává, ale buď mi to nebere, nebo mě rovnou vytípne. Nevíte, co se mu mohlo stát, čím jsem se mu tak znechutila, případně, jak ho přesvědčit, že ho opravdu miluju? Moc děkuji, Mariana.
Odpověď
Milá Mariano, váš přítel prostě dostal strach a utekl. Utekl před zodpovědností, která se na něj řítila při pomyšlení na společné bydlení. Není to tak neobvyklé u určité skupiny mužů. Věřte mi, že hlavním motorem jeho „couvačky“ byla chorobná obava o ztrátu vlastní svobody. Chlapi se často leknou, když mají učinit ve vztahu nějaký krok, který posune chození ke společnému bydlení nebo bydlení ke svatbě, případně od svatby k miminku. Představují si, že už nikdy nebude nic stejné. Že už nikdy neuskuteční své sny a že život už bude jen stereotypní a plný povinností. Přemýšlejí o tom, že už neodjedou do Venezuely chytat hady, protože jim to žena nedovolí. Budou mít společný rozpočet a žena Venezuelu prostě zatrhne, protože bude chtít zodpovědně koupit sušičku. Ten muž by samozřejmě do Venezuely pravděpodobně nikdy neodjel. Ale jen to pomyšlení, že už nikdy neodjede mu bere pomyslnou chlapskou svobodu. A o to ve vašem případě nejspíš jde. Jeho útěk mu má zachránit svobodu. To vše by se dalo pochopit, kdyby se nechoval jako malé dítě, které si vypne mobil, když dostane pětku do žákovské. Pomohlo by, kdybyste měla příležitost si s ním promluvit z očí do očí. Kdybyste si mohli v klidu vyměnit názory na jeho strach ze ztráty svobody, třeba byste ho uklidnila, že nic takového nehrozí. (Pokud jste tedy ten typ, který by svého muže nedržel na vodítku).
Pokud se nemůžete s přítelem spojit, pošlete mu vzkaz po kamarádovi. Řekněte mu, že si chcete promluvit. Že dvouletý vztah si zaslouží důstojný konec. Rozloučení. Poučení. Jinak vám oběma bude vrtat hlavou ještě měsíce. Netrvejte na nějakých podmínkách. Jen ho dostaňte na schůzku. Pak už budete mít šanci se mu podívat do očí a zeptat se ho, proč se bojí vážného vztahu. Nemusí to dopadnout obnovou vztahu, ale aspoň se sama přesvědčíte, že s nedospělým chlapcem plánovat budoucnost nechcete. Anebo to dopadne jinak a vy mu jeho svobodu slíbíte, on se uklidní a domů půjdete za ruce.
