Článek
Na adresu jakztohoven@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Otázka
Seznámila jsem se na seznamce s mužem, chvíli jsme si psali a pak jsme šli na schůzku. No a já na té první už viděla, že je to sice hodný člověk, ale že mezi námi nefunguje žádná chemie. Jenže mi ho bylo líto, on pak psal, jak si to strašně užil, jak to bylo bezvadné, a já jsem udělala tu chybu, že jsem řekla, že se mi to také líbilo, a svolila k další schůzce. Možná jsem si říkala, že tomu dám ještě šanci, ale jen se potvrdilo, že to z mé strany nemá cenu. A tak jsem mu napsala, že to asi nemá cenu. Jenže on to nechápe a pořád mi volá, píše, navrhuje setkání a já přemýšlím, jak ho odmítnout rázně, ale tak, abych mu neublížila. Nenapadá vás něco? M.
Odpověď
Přinášíte téma velice silné, známé asi někdy nám všem, a důležité. Jak říct jasně ne? Jak odmítnout a neublížit? Jak říct, co cítím, tak, abych byla slyšena? Myslím, že máte určitě právo říct, co si přejete, co cítíte, a že je to asi to nejlepší možné, i když máte obavy. Rande a seznamování lidí je svobodná činnost. Nikdo si vás v tom nemůže nárokovat. Nikomu nic nedlužíte. To bych rád, aby zaznělo jasně.
Máte právo říct svoje pocity pevně a jasně. I je popřípadě vysvětlit. Ač to může druhého bolet, je to dospělý člověk. Nemusíte ho chránit. To, jak se o něm vyjadřujete, je pozitivní a milé, nijak ho neodsuzujete ani nehaníte. Nemyslím, že byste na něj byla nějaká zlá. Zda vás přitahuje, je jen a jen na vás.
Otázka je, proč je pro nás někdy těžké říct druhým ne. Vím, že se na to primárně neptáte, ale přece jen si k tomu neodpustím pár slov. Čeho se vlastně obáváme? Proč upřednostňujeme druhé před námi samými? Může to mít mnoho důvodů. Vychází to z toho, co jsme doma zažívali jako malí. V jakém prostředí jsme vyrůstali. A co se nám v průběhu života všechno událo.
Někdy žijeme v rodině, kde je jeden z rodičů nebo sourozenec silně dominantní. A na nás už pak nezbude žádný prostor. Pak může být těžké si v průběhu života nějaké místo zabrat. Jindy jsou třeba v rodině lidé nějak zranění a my jim nechceme přidávat další problém. Nebo jsme vyrůstali s cholerickými lidmi. Když se jim postavíme, křičí a jsou agresivní. A my pak máme obavy, aby se takto nechovali i další blízcí lidé v našem životě.
Může se také stát, že máme pocit, že jsme malí a bezvýznamní. Třeba pro nás neměli rodiče dost pozornosti a zájmu. Naučíme se pak, že se vším musíme souhlasit, jinak nás ostatní nepřijmou. A tak celý život všem jen vyhovujeme. Jak otevřít cestu k tomu, abych se uměl sám za sebe postavit? Nedostával se tak často do nepříjemných situací? To je každého individuální cesta. Je dobré se popravdě podívat na to, jaký je náš pravý důvod, proč upřednostňujeme spokojenost jiných lidí před tou svojí.
Může v tom pomoct terapeutická práce nebo cokoliv jiného. Věřím že, když se v tom člověk cvičí, dává do rovnováhy svou vlastní hodnotu a postupně se naučí říkat ne. Jste silná žena. Určitě to půjde. Rozhodně máte právo postavit se sama za sebe.
