Článek
Na adresu jakztohoven@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Otázka
Vážený pane Frunci, zajímalo by mě, co si myslíte o tom, co se často traduje i mezi všelijakými psychoterapeuty a manželskými poradci: že muži potřebují v manželství OSTA (obdiv stále), NESTA (nezatěžovat starostmi), SEZA (sex, kdy se mu zachce) a UU (uvařeno, uklizeno), zatímco ženy POPO (posedět, popovídat), DUPO (dušení porozumění), VYPO (vycítit, co potřebuje) a VYCE (vyjadřovat lásku celým životem).
Já bych byla taky ráda, kdyby se manžel výhradně staral o dětské návštěvy zubaře a třídní schůzky a rodinný rozpočet, taky bych brala sex, kdy se mi zachce, a kdyby uvařil a uklidil, tak bych si klidně popovídala s nějakou kámoškou a oželela vyjadřování lásky. Znamená to, že nejsem správná žena nebo že jsem nějak divně biologicky naprogramovaná?
Chci tím jen říct, že žiju ve šťastném manželství, kdy se s manželem o povinnosti i radosti a obdiv dělíme. Ale divím se, jak je možné, že se tím stále ještě někteří manželští poradci ohánějí, jakože tohle je svatá pravda a platí to pro všechny! Pak vždycky znejistím: Kazím svoje děti, když je nevychovávám v klasických stereotypech muž–lovec a žena – laskavá submisivní panenka v koutě? Vždyť je přeci v pořádku, že se role mění, v historii to tak ostatně bylo mnohokrát… Co si o tom myslíte? Děkuji, Věra, 37 let
Odpověď
Dobrý den Věro,
moc díky za dotaz, je to pravdu velmi zajímavé zamyšlení a určitě je to aktuální téma, nad kterým uvažujeme do nějaké míry všichni. Takže moc díky. Jedná se o další názor v řadě, žádná svatá pravda v tomto textu obsažena není. Do velké míry se má odpověď zakládá na mém vzdělání (historie, antropologie, psychoterapie) a osobních zkušenostech mých i klientů, se kterými se potkávám.
Takže, co kdo potřebuje ve šťastném partnerství? Kdo potřebuje obdiv, nezatěžovat starostmi, sex, kdy se zachce, uvařeno, uklizeno… A kdo potřebuje posedět a popovídat, kdo porozumění a vyjadřování lásky? My všichni?
Vezmu to zdánlivě oklikou. Máme za sebou několik desítek, stovek, tisíc let vývoje společnosti a mezilidských vztahů. Dlouhou dobu žijí lidé v malých komunitách (tlupách), kde se většinou péče o děti i partnerské vztahy sdílí.
Pak se společnost dál vyvinula a civilizace se změnila z lovecko-sběračské na zemědělskou. Rodina nabrala směr, který zde známe od raného středověku: táta, máma, děti, příbuzní a sousedé, jako jednotka především ekonomická a sociální. Rodina měla mnoho funkcí: musíte mít hodně dětí, abyste měli pracovní sílu na poli, manžel, manželka i děti pracovali spolu, nešlo to jinak. Vzdělávání probíhalo také doma. Když přišlo nebezpečí, bránili se v rodině všichni spolu. Partnera vám vybrali rodiče nebo komunita podle toho, kdo byl volný. O lásce to nebylo, ani o spokojenosti. Hlavně o přežití a funkčnosti. Ženy v tomto světě neměly právo mluvit do ničeho.
S moderní společností, od průmyslové revoluce, kdy stát přebral od rodin a vesnic výchovu dětí, obranu i právo a kdy každý z partnerů začal chodit do své vlastní práce, to, co drželo rodinu dřív – tedy nutnost přežít, jednou provždy zmizelo. A my jsme začali stavět naše vztahy na lásce a spokojenosti. Což jsou věci od své podstaty nestálé a obtížně udržitelné.
A jak se ve vztazích máme dnes? Myslím, že žijeme v období transformace partnerských vztahů, a to už minimálně 50 až 70 let. To je dnes patrné všem odborníkům. Co z této transformace vzejde, je jen na nás, nikdo to zatím neví jistě. Vše je v našich rukou.
Ano, můžeme se dívat zpátky – do světa, který už nikdy nebude. Nebo se můžeme dívat na to, co žijeme dnes, a hledat, co je pro nás dobré. Ženy vydělávají stejně snadno jako muži. K tomu se často starají o děti. Ale už i muži začínají pečovat o děti. Kdo má tedy pečovat? Z jakého důvodu pouze a hlavně ženy? Kdo má pečovat o domácnost a vařit? Také výhradně ženy? Proč?
Každý bychom si přáli obdiv, nezatěžovat starostmi, sex kdo kdy chce, uvařeno, uklizeno, posedět a popovídat, dávat si najevo lásku. Proč ne?
Každý jsme k něčemu vychováváni. Pro každého je něco důležité a po něčem touží. Ale každý jsme také jiný muž a jiná žena. Někdo má radši sex a někdo radši navařeno. Někdo podporu a jiný uklizeno. Někdo si povídá rád a další vůbec mluvit nechce. Myslíte, že dokážeme v našich partnerstvích komunikovat? Mluvit o tom, co je pro nás důležité, říct partnerovi, co od něj potřebujeme? A jsou nám naši partneři schopni odpovědět, zda na to mají a zda nám to dají?
Věřím, že je jen nás, abychom se spolu bavili o svých potřebách a touhách. Abychom se poslouchali. Snažili se vyhovět druhým, pokud můžeme. Anebo jim popravdě řekli, že to či ono pro nás bohužel není. Hledali kompromisy, pokud se neshodneme. Žádná univerzální ani svatá pravda nám bohužel nepomůže, třebaže to pak bylo všechno jednodušší. Je to jen a jen na nás. Každý jsme jiný a jedinečný. A to je dobře.
Tak si svůj život užijte. Ondřej Frunc
