Článek
Móda přichází, odchází, vrací se… Proč by to mělo být jiné se svatbami? Po docela dlouhém období v duchu „my k tomu žádný papír nepotřebujeme, dobrovolnost je lepší, taková čistší “ a „nevím, proč utrácet peníze za žranici pro příbuzné, raději si uděláme pěknou dovolenou“, jsou zase zpět. Mladí si svatby přejí, mladí se jimi chlubí. I když už dnes svobodné matky nikdo nešikanuje a dvojice se berou už jako rodiče, něco se změnilo. A svatby prý chtějí kluci i holky stejně…
Přijmout závazek znamená dospět
Před třiceti lety, v bájných devadesátkách, mohl téměř kdokoliv začít dělat cokoliv a ani nevadilo, že to dělá blbě. Všichni se totiž učili kapitalismus. Úplně nejlepší bylo, že se otevřely hranice. Wow! To, co je dnes všední nuda – vyjet pracovat tam, kde vám je lépe než doma nebo kde za stejnou práci dostanete víc peněz - byla tenkrát pecka.
A pecka byla pochopitelně také střet kultur i léčba z naivních představ. Jistý nejmenovaný, fyzicky dosti odpudivý emigrant, který se venku úplně neuchytil, se vrátil do Československa rozdávat rozumy a v televizi prohlásil, že se neoženil, protože nač si kupovat celou krávu, když chce sklenici mléka, ha, ha, ha…
Jiná země, jiné zvyky
Vracel se ze země, kde moji přátelé, říkejme jim Adam a Eva, udělali následující zkušenost. Sešli se na právech, odjeli do Kanady na stáž a rozhodli se tam zůstat na delší dobu. I zjistili, že se jim zdejší vzdělání úplně nepočítá, takže byly nutné kanadské zkoušky, u toho různé „podřadné práce“, vyřizování pobytu… Uplynulo devět let.
A pak Adam sehnal skvělou práci u úspěšné rodinné společnosti. Firma právě pořádala vánoční večírek a pozváni byli i životní partneři zaměstnanců. S Evou se tam dala do řeči starší stříbrovlasá dáma s perličkami na krku. Vyptávala se na to či ono: „Máte šikovného manžela, jak dlouho jste spolu?“ A Eva odpověděla: „Dohromady už asi dvanáct let. Víte, my nejsme manželé, nějak jsme to v tom fofru nestihli.“ Paní se jen lehce usmála, pohladila ji po ruce a odplula konverzovat k jinému hloučku.
Tohle by gentleman neudělal
Asi tři dny po večírku si Adama zavolal jeho nejvyšší nadřízený a majitel firmy. „Pracovně vše v pořádku, ale dejte si, prosím, do pořádku soukromí,“ pravil odměřeně. Adam nechápal. Šéf se na něj ledově podíval: „I kdybyste byl génius, muže bez morálních zásad, který vodí dvanáct let slušnou ženu za nos, tady nechceme…“ Ta stříbrovlasá paní byla totiž jeho matka. Matka s protestantskou výchovou.
Bum prásk – ukázalo se, že pospávat a vegetit s někým bez požehnání úřadu nebo církve by v této zemi mohl nekvalifikovaný pomocný dělník z Východu, ale rozhodně ne někdo, kdo má být vizitkou firmy. Sňatek rovná se důkaz, že se muž nebojí celoživotního závazku.
Svatba byla do měsíce… Bez ohledu na to, „co je komu po tom, jak si žijeme“. Nikdo vám tohle samozřejmě do očí neřekne, jen to prostě visí ve vzduchu. V portfoliu „solidních gentlemanů“ se otevřená zádní vrátka prostě nenosí. (Milenky nechme stranou, to je zase úplně jiný příběh.)
Chlapi chlapům
Svatba nevznikla jen jako obyčejná veselice, kterou si může každý uspořádat, kdykoliv se mu zachce. Byla vymyšlena pro chlapy. Aby před mnoha svědky jasně prohlásili: „Budu se starat o tuto jednu ženu a o děti, které s ní budu mít. Je na to papír a vy všichni, kdo tu pijete a hodujete, to vidíte. Už to neokecám, že jsem to myslel jinak. A když mě rodina přestane bavit, jen tak bezbolestně nezdrhnu.“ Je to i vzkaz ostatním holkám, že už je dotyčný pán rozebrané zboží.
„Když odmyslíme lásku, touhu, materiálno, podstatou svatby bylo, že jednoznačně přiřazovala otce k dětem. Stav, do kterého se teď generace dostala, kdy se rodí výrazný podíl dětí, které nemají jasně připsaného otce, v budoucnosti způsobí věci, jež si zatím dokážeme těžko představit,“ pravil před deseti lety známý sociolog Ivo Možný.
Ne, neagituji za svatby. Jen konstatuji: čím víc chaosu okolo, tím pevněji se chceme někoho držet za ruku a ve zmatku hledáme řád.
