Článek
Jak si představujete zdravý vztah, na který byste vsadili? Pravděpodobně nesmí chybět vzájemný respekt a rovnocenné postavení obou partnerů, že? Co ale dělat, když jeden má vše na povel a druhý se veze, jeden poučuje a druhý má pocit, že to už v dětství zažil?
Podle vztahové koučky a mediátorky Jany Řehulkové již zakladatel transakční analýzy Eric Berne popsal, že se naše ego i ve zralé dospělosti může nacházet ve stavu dospělého, dítěte i rodiče: „Každý z nás se v určitých situacích a za určitých okolností může přepnout svým prožíváním, myšlením, cítěním a chováním do některého z těchto tří stavů. Záleží pak na tom, který z těchto stavů převažuje.“
Co ale dělat, když i mezi dospělými partnery převažuje stav rodič vs. dítě?
Jak se pozná partnerský vztah „rodič–dítě“?
Máte doma rozdělené role a povinnosti? To je v pořádku. Ale pokud se jeden z vás trvale pasoval do role vedoucího neboli „rodiče“, který má vše pod palcem, a druhý je v pozici „dítěte“, které plní zadané úkoly, nemá vztah zdravou dynamiku.
Jak si to představit? Partner „rodič“ typicky připomíná, jaké účty je třeba zaplatit, jaké aktivity rodinu čekají, převzal kontrolu, ale i odpovědnost. A partner „dítě“ se vlastně jen veze, má pohodlí, ale zároveň i pocit, že je v podřízeném postavení.
Někteří dokonce podle párové terapeutky Alexandry Hrouzkové používají komunikaci „rodič-dítě“ třeba i v romantických a něžných chvílích. Můžete namítnout, proč to řešit, když to dané dvojici vyhovuje a odpovídá to osobnostním rysům partnerů. Je-li ovšem rozdělení rolí a kontroly až příliš extrémní, ovlivňuje to intimní život a zralou a dospělou komunikaci.
Jana Řehulková říká: „Pokud inklinujeme k rodičovskému ego stavu, máme tendenci určovat, co je dobré a co špatné, hodnotíme, poučujeme a vychováváme. To ale většina zažila v dětství v primární rodině a do partnerství to nepatří. Pokud naopak v chování jedince převažuje ,dítě‘, chová se v některých situacích dětinsky, bývá ublížený a může být na partnerovi citově závislý.“
Péče a rozhodování za druhého se časem může velmi zajídat oběma stranámFoto: fizkes, Shutterstock.com
Proč to vztahu škodí?
Zpočátku to může fungovat, rodičovský partner se cítí potřebný, možná nepostradatelný, dětský partner je rád, že je o vše postaráno, dostává se mu pozornosti, vyjadřuje vděk. Jenže partner, který přebral roli rodiče, bývá často přirozeným vychovatelem, péčí dává najevo lásku, ale má i tendenci ovládat druhé. Partner v roli dítěte je pasivnější, pravděpodobně mu to zpočátku vyhovuje, cítí se opečovávaný, ale dost možná i nerespektovaný, pak se často uchyluje k pasivně-agresivnímu chování.
Jana Řehulková svým klientům říká, že občas si člověk musí vybrat, jestli chce mít pravdu, nebo vztah, protože ne vždy je to slučitelné: „Vídám páry, kdy třeba ženy pečující o malé děti nabydou dojmu, že o jejich výchově ví víc, lépe posoudí jejich potřeby a podobně. Pak si na jedné straně stěžují, jak jsou přetížené, unavené a bez pomoci, na druhé straně si nejraději všechno udělají samy. A pak mívám v poradně muže, kteří mi chtějí vysvětlit, co jejich žena dělá podle nich špatně a v čem se má změnit. Nepochybují o tom, že jsou informovanější, schopnější a vědí nejlépe, co je pro ně, jejich partnerku a rodinu to nejlepší. Je to obvykle pouze jejich vlastní realita, jejich partnerky se cítí nedůležité, nejisté, bojí se samy něco rozhodnout a vyhoví, aby byl doma klid.“
Co s tím?
Chvilku trvá, než si uvědomíte, že s vaším vztahem není něco v pořádku. Ale uvědomit si situaci je první krok k úspěšné nápravě. Pak může dojít ke změně dynamiky vztahu a návratu k soužití dvou „vrstevníků“, kteří otevřeně komunikují a klidně spolu i nesouhlasí.
Není na škodu zkusit párové poradenství, které dvojici pomůže lépe pochopit vzorce chování ve vztahu. Partner v rodičovské roli by měl přestat s dohledem nad vším, dát důvěru a ustoupit, což prohloubí vzájemné spojení. Partner v dětské roli by měl začít s aktivnějším přístupem, převzít částečně kontrolu a místo pasivně-agresivního chování začít jednat napřímo.
Podle Jany Řehulkové je žádoucí, aby se partneři k sobě chovali jako dva dospělí, rovnocenně a s respektem, aby například nekriticky nepřebírali model z jedné či druhé původní rodiny, ale naopak si po domluvě vytvářeli svá vlastní pravidla.
Partnerská komunikace je velmi pestrá a není třeba hned panikařit: „Partneři se čas od času poučují, když to oběma vyhovuje, je to v pořádku, když však jednomu nebo druhému něco v komunikaci vadí, je důležité umět se ozvat a najít společně lepší cestu,“ uzavírá Alexandra Hrouzková.
