Syn chodí na terapii: prý jsme na něj byli moc hodní. Každý den brečím, protože jsem špatná matka

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, prosím o radu. Mám tři velké děti. K nejstaršímu jsem se nechovala jako moc dobrá matka (mám špatné zkušenosti z dětství), začala jsem tehdy chodit na terapii, kam jsem docházela několik let, a jako matka jsem se zlepšila. U prostředního to bylo z mojí strany lepší a u nejmladšího ze sebe mám nejlepší pocit, chovala jsem se k němu dobře, asi jak bych chtěla, aby se chovali rodiče ke mně. (Mého muže neřeším, on je opravdu dobrý otec a bez něj bych výchovu asi ani nezvládla.).

Nejmladší je teď na vysoké a začal chodit na terapii, protože jsme na něj prý byli s mužem moc hodní. Jsem zoufalá. Trápím se tím, jaká jsem byla na starší děti (ony mi ale nic nevyčítají), a do toho teď přišel nejmladší s tímhle. Každý den kvůli tomu brečím, že jsem špatná matka, a tohle mě úplně zničilo. Vím, že se už nedá nic vzít zpátky, ale poraďte mi, prosím, jak se s tím mám smířit a co má teď dělat a jak se k nim mám chovat. Děkuju vám. Petra

Milá Petro, ačkoliv nevím, s čím konkrétně jste docházela na terapii, klidně byste mohla začít tím, že se pochválíte. A věřte mi, že máte za co. Když jste se v minulosti potýkala s problémy, neutopila jste je v alkoholu nebo jiné závislosti. Naopak, správně jste usoudila, že už si neumíte pomoct sama, a vyhledala jste odborníka. To samo o sobě si zaslouží obdiv. Nedokážete si představit, kolik lidí si v podobné situaci problém nepřizná a pokouší se s ním vypořádat bez psychologické asistence. Asi vám nemusím říkat, jak často dopadnou.

Samozřejmě chápu, že je pro vás extrémně důležité cítit se jako úspěšná matka. Ostatně, co je pro kteroukoliv ženu významnější než dobře vychovat děti. Otázka samozřejmě zní, kdo to hodnotí. Prozradím vám jednoduchý trik: pokud jste udělala maximum, nemusíte se tím vůbec trápit. A maximum znamená maximum možného.

Nebavíme se o romantických filmech, v nichž matky nikdy nechybují, jsou stále usměvavé, láskyplné, nic je nerozhodí a vždy udělají správnou věc. My dva spolu tady hovoříme o skutečném životě. Pro tento případ se hodí mé oblíbené moudro: „Nemůžeš ovládat oceán. Můžeš ale surfovat na jeho vlnách.“ To znamená, že musíme hrát s kartami, které nám byly rozdány. Blbé vzpomínky z dětství jsou bohužel součástí vaší karetní hry. Nevadí. Většina lidí nemá plný vějíř trumfů a nějak to stejně dohrají.

Vás ale situace okolo hodnocení vaší mateřské role extrémně vyčerpává. Snažím se do vás vcítit a pochopit, jak negativní emoce spojené s (podle vás) nedokonalou výchovou ovlivňují váš současný pohled na život. Vychovala jste tři děti a na počátku jste řešila vlastní psychické problémy. Většinu času jste pochybovala, že to děláte dobře. Postupně jste na sobě pracovala a zlepšovala se i v roli matky. Paradoxně se pak se stížností dostavilo nejmladší dítě – to, o kterém jste byla přesvědčena, že dostalo zrovna ten nejlepší kus péče.

Tak pojďme teď zařadit zpátečku a proberme si, které pocity viny jsou oprávněné a které ve vaší hlavě nemají co dělat. Tohle rozřazení do kategorií bude rychlé, jelikož vy pravděpodobně nevíte, že vina, kterou cítíte, ve vaší mysli vůbec nemá co dělat.

Vina je totiž sama o sobě pocit, který byste měla ze svého portfolia emocí jednou provždy vyřadit. Je škodlivá a zbytečná. Ničemu nepomáhá, jen startuje řetězec negativních stavů.

Petro, víte vy, kdy máte cítit vinu? Jen v jednom jediném případě: pokud byste chtěla někomu vědomě ublížit. Zdůrazňuji VĚDOMĚ. Ve vašem případě se nedomnívám, že by šlo o takový případ. Jestliže jste po narození prvního potomka nebyla v nejlepší mentální formě, pořád to neznamená, že jste konala a vychovávala děti se zlým úmyslem. Přála jste si, aby to bylo hezké, ale nešlo to. U druhého a třetího dítěte jste se dle vlastního hodnocení zlepšovala. Váš výsledný pocit je sice stále nedostačující, ale „surfovala“ jste, jak jste nejlépe mohla. Končím odstavec konstatováním, že věřím, že jste nikdy neměla v úmyslu svým dětem ublížit špatnou výchovou. A proto není důvod cítit vinu.

Zkuste si vydechnout a přečíst si předchozí odstavec ještě jednou. Dostáváme se k něčemu, na co byste se měla zaměřit teď.

Sebeláska. Jedno z klíčových slov, které byste do svého slovníku naopak zařadit měla. Pozor, to neznamená být sobecká a myslet jen na sebe. Sebeláska je schopnost obhájit si svá rozhodnutí z minulosti. Jak? Jednoduše. Že uvnitř víte, že – a nyní se budu opakovat – jste nikdy neměla v úmyslu ublížit svým dětem. Pokud jste je nutila chodit na gymnastiku, nechtěla jste je trápit. Jen jste si v danou dobu myslela, že je to pro ně to nejlepší. Pokud jste jim nečetla pohádky před spaním, nechtěla jste je tím trápit – bylo to pro to, že vám nebylo psychicky dobře.

Rozumíte? Chtěla jste pro své děti jen dobré věci. Nikdy jste samozřejmě nechtěla, aby vám něco vyčítaly. Ale dokonalé rodičovství neexistuje, a proto také není třeba se trápit.

A teď si přidejte na seznam další okolnosti. Ve vašem životě hraje zřejmě významnou roli, jak se k vám chovali vaši rodiče. To sice zmiňujete jen zběžně, ale evidentně to ve vaší psychice a následně ve výchově potomků bylo dost zásadní. Dokonce možná tak moc, že jste se nakonec musela svěřit do péče terapeuta.

Zkusme si to shrnout. Dostala jste jako dítě takzvaně „naloženo“. Neuměla jste se s tím sama vyrovnat a neměla jste nikoho, kdo by vám s tím pomohl. Až v pozdějším věku vás trauma dohnalo. Ve chvíli, kdy jste sama měla převzít roli matky. Ale jak už jsme si řekli, vyrovnala jste se s tím a šla jste k psychologovi.

Váš muž se ve vašem dotazu objevuje jen jako střípek. Jen se mihne, když ho označíte za super tátu, který nikdy ve výchově nechyboval. Jak je to možné, když jste vychovávali stejné děti? Buď je manžel svatý muž, nebo výchovu potomků prožíval zcela jinak.

Jak už jste zmínila, dvě starší děti jsou spokojené a benjamínek vás obviňuje, že jste byli moc hodní. Nejmladší ale zřejmě patří ke generaci Z, která trpí enormně vyšším procentem duševních onemocnění než generace předchozí. Neřešme tady vliv internetu a nakolik jsou tyhle „sněhové vločky“ přecitlivělé oprávněně. Ony se tak prostě cítí a my to budeme muset přijmout. Nemusíte se z toho hroutit a brát na sebe tíhu viny (o vině už jsme si něco řekli, ne?).

Na terapie dnes chodí nepoměrně víc mladých lidí než v minulosti. Přijměte to jako pozitivní věc a nevnímejte to jako rodičovské selhání. Důvodem není jen křehčí generace, ale také fakt, že chodit na terapie už není společenské tabu, ale normální součást psychohygieny. Tak, jako my jsme chodili k zubaři.

Na závěr krátká rekapitulace pro Petru: