Jak spolu doma mluvíme? Nemusí padnout jediné hrubé slovo, ale je to, jako bychom si nafackovali

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Proč se spolu někdy i blízcí lidé neumějí bavit bez pocitu, že se je ten druhý snaží ovládat nebo shodit? Proč se neobejdeme bez berliček v podobě sprostých slov? „Výrazně záleží na využívání slovních taktik v původních rodinách. Pokud jste vyrůstali v prostředí, kde se zraňující slova používala běžně, pak potomek často napodobuje způsob komunikace rodičů. Dokonce i tehdy, když jim v dětství vadilo, jak na sebe matka s otcem štěkali, ironizovali se a jako zbraň proti sobě používali sarkasmus,“ říká psycholožka Jana Markvartová.

Její slova potvrzuje sedmatřicetiletá Radka. Vzpomíná, že táta sice na mámu nikdy sprostě nekřičel, ale dokázal vytvořit neskutečné dusno tím, jak si z ní utahoval. „S mladším bratrem jsme úplně nesnášeli, když se před mámou o ní bavil s naší fenkou border teriéra Raritou: Raritko, představ si, že je tvoje panička inženýrka, ale švestkové knedlíky vaří až do změknutí pecek. To řekl, když se mámě jednou nepovedl oběd. Máma přitom projektovala mosty. Když se ohradila, opět se obrátil na psa: Vidíš, a navíc se bere strašně vážně. To dělají sebestřední lidé, Raritko.“

Radka podotýká, že dnes chápe, že měl táta z mámy mindrák, i když ona kolem jeho ega našlapovala velmi opatrně, a přiznává: „Sama si hodně hlídám, abych v manželství nepoužívala ironii stejně jako on. S hrůzou jsem si uvědomila, že k tomu také trochu tíhnu.“

Slovník a způsob, jak mluvíme s člověkem (kterého jsme si mimochodem vtáhli do života dobrovolně), ovlivňuje i zábava a média. Ve filmech a seriálech je verbální hrubost servírována tak, aby se divák zasmál. Model zraňující komunikace, která v televizi působí vtipně, předvedl v nedávno odvysílaném seriálu Děcko i Adam Verner (v podání Vladimíra Polívky). „Hezky, pěkně, Klárinko. Moc pěkně ses předvedla, prdelíno. A to se mi na tobě líbí, že se nebojíš být za krávu ani před učitelkou, která píše posudek k soudu.“

Seriálový otec předškoláka Daníka, který se s exmanželkou soudil o svěření do péče, tyto věty pronesl jakoby klidným tónem po schůzce ve školce, kam oba rodiče předvolala učitelka. Jeho expartnerka Klára (v podání Judit Pecháček) na něj pro změnu vříská i před čtrnáctiletou dcerou: „Víš co? Moje největší chyba seš ty. Namachrovanej, trapnej, blbej debil s malým… bazénem.“

Máte pocit, že podobné scény ničemu neškodí? „Připadají nám výstižné, přesně okoukané ze života – a právě tím nás baví,“ říká Jana Markvartová. Jenže přesně v tom je problém. „Smutné je, že to skutečně odpozorované ze života je. Ale pokud bereme tento způsob komunikace jako normu, legrace končí,“ upozorňuje psycholožka.

Ať už jsou podle psycholožky příčinou špatné vzorce z rodiny, pocit, že chlap musí mít vždycky hlavní slovo, nebo že žena musí být tvrdá a neústupná, aby nevypadala jako uťáplá, ponižovaná puťka, nedá se to omluvit. Zraňující řeč v pravidelných intervalech vytváří podprahový, chronický stres. Pokud spolu partneři tímto způsobem komunikují dlouhodobě, nemusejí se jen rozejít, ale propracují se – „promluví se“ – až ke zdravotním problémům!

Starý a často používaný způsob ničivé komunikace je upřednostňování důležitosti svých starostí nad starostmi partnera. Na to, co nám vypráví, nebo by chtěl vyprávět, reagujeme úplně jiným tématem. Případně mu ani neumožníme, aby si „to svoje“ řekl.

Psychoterapeutka Jana Malásková uvádí příklad, kdy pro změnu „boduje“ žena. Partner dorazí vyčerpaně ze zaměstnání domů. V práci je pod tlakem, ale protože má ženu na rodičovské a rodina splácí hypotéku, musí leccos skousnout. Sotva otevře dveře, žena, frustrovaná, že si celý den nepromluvila s nikým dospělým, na něj okamžitě začne chrlit, jak to měla těžké. Jak děti zlobily, jak je úplně vyřízená, zatímco on má za svoji práci aspoň peníze a ocenění. Když jí chce muž sdělit, že dnes také neměl zrovna na růžích ustláno, nemilosrdně ho přeruší: „Už jsi aspoň vyřešil tu výměnu zámku u garáže?“ Nemusí padnout jediné hrubé slovo, ale je to, jako by si navzájem nafackovali.

„Jediné slovo stačí, aby vybudovalo, nebo zničilo štěstí.“ Tuto větu pronesl už čtyři sta šedesát let před naším letopočtem řecký filozof Sofoklés. Čínské přísloví zase praví: „Ani nejrychlejší kůň nedostihne slovo vyřčené v hněvu.“ V partnerském životě podle odborníků platí, že dospělého člověka můžete sice ovlivnit, ale rozhodně ne předělat!

Slovo „převychovat“ je zakázané. „Je to tedy na nás, jaký postoj k dané situaci zaujmeme. Co si necháme líbit a co ne. A především na naší schopnosti otevřeně říct: Tohle mi vadí! Život je plný starostí a problémů i bez soukromých peklíček, která si připravujeme ve svých domovech. Špatně nastavený způsob, jak spolu mluvíme, patří naštěstí do kategorie toho, na čem se dá pracovat,“ říká psycholožka Jana Markvartová.

>>>Nemáte s kolegy nebo vrstevníky společnou řeč? Nevadí, nejspíš vás baví něco jiného než většinu lidí