Jak se pozná dobrý terapeut? Nebude vám dávat rady ani návody, jak máte žít

Chodíte pravidelně k zubaři a na mamograf, prevenci nezanedbáváte… Ale psychoterapii vnímáte jako řešení ve chvíli, kdy už nevíte kudy kam? Nejste sami, i když se tento přístup začíná měnit. Jaké trendy lze vysledovat? Na to jsem se zeptala dvou zkušených psychoterapeutů. Dominika Čechová má praxi přes deset let a má výcvik v České společnosti pro analytickou psychologii (učení Carla Gustava Junga). Milan Stiburek má praxi ještě o dost delší a jeho zaměřením je dynamická a integrativní psychoterapie. S čím za nimi chodili lidé v době, kdy praxi otvírali, a s čím nyní? A jak dnes poznat dobrého terapeuta?

V oblasti péče o duševní zdraví lze vysledovat jednu zásadní změnu: chodit na terapii už neznamená, že jste blázen a měli byste to tajit. Co se ještě proměnilo?

Milan Stiburek říká, že se během své mnohaleté praxe zaměřoval na různé typy klientů („zlobivé“ děti, závislí, těžce duševně nemocní) a dle jeho slov se dnes liší to, s jakou „zakázkou“ lidé přicházejí na první sezení. Většinou se ale nakonec odkryjí podobné věci, obecně lidské problémy: „Ta témata jsou vlastně vždycky stejná. Je to nějaké znejistění. Přestaly mi stačit koncepty, díky kterým jsem ve světě fungoval, nejsem v kontaktu se svými potřebami…“

A co je v případě Milana Stiburka rozhodně jiné, je počet klientů: „Zdá se, že mí klienti se potýkají s velkou mírou zátěže a situacemi, ve kterých se neumí pohybovat, jako je pandemie, válka, inflace, a jejich adaptační kapacity jsou přetížené.“

Změnu vidí v tom, že v 90. letech šlo o to, jak se lidé adaptovali na konec socialismu a podmínky nového světa: „Dělalo to zmatek v rodinách, řešilo se hodně závislostí. Teď zase třeba u dětí řešíme sebepoškozování, poruchy identity.“

Dominika Čechová prošla před naší schůzkou své záznamy. Nově se na terapii řeší sexuální orientace a identita: v minulosti se gay témata objevovala občas, nyní jich výrazně přibylo. A zatímco dříve klienty trápil ostych ohledně coming outu, nyní lidé přicházejí plně identifikovaní a jde jim spíš o vztahové problémy. Pak je nová i práce s menšinami, například pro mladé lidi z vietnamské komunity je extrémně těžký coming out nebo pro dívky větší míra emancipace.

U své klientely terapeutka vysledovala i další trend: neřeší se nevěra. Zásadní rozdíl vidí Dominika Čechová v tom, že před deseti lety lidé přicházeli s tím, že jsou ve vztahu a chtějí ho řešit, typicky se objevovaly komunikační problémy, násilnosti, toxicita a velmi často právě zmíněná nevěra: „Byli nevěrní oni nebo partner, byly milenkami ženatých mužů…“ A dnes? Že by byli dnešní mladí tak morálně silní a nezahýbali? Je to jinak. Problémy se vztahy řeší klienti stále, ale z jiného pohledu.

„Mí klienti dnes často nežijí ve vztazích, ve kterých by si slíbili exkluzivitu, proto nemají ‚právo‘ nevěru řešit. Existují alternativní typy vztahů, za intimní není považován sex, ale třeba to, když s partnerem projdete obtížným obdobím… Z mého pohledu se vztahy daleko více konzumují, než plně prožívají. Něco jako ‚dávej mi, co potřebuju, a až to přestaneš dávat, najdu si někoho jiného‘. Zdá se, že k tomuto chování přispívají aplikace typu Tinder, kde se seznamování přesouvá spíše do navazování okamžitého sexuálního kontaktu.“

Výsledkem je, že u lidí, kteří k Dominice Čechové chodí na terapii, narůstá jak počet sexuálních partnerů, tak i častý pocit osamělosti: máte sice hodně sledujících a parťáků na večírek, ale domů se vracíte sami.

Kromě toho, že se každá generace vymezuje od té předešlé a snaží se odlišit, je podle Dominiky Čechové příčinou nového trendu i to, že se jí omladila klientela. Zatímco dříve k ní chodili čtyřicátníci, ti teď jako by neměli na sebe tolik času a prostoru a pravděpodobně přijdou pět minut po dvanácté: „Kdežto dnes chodí nejčastěji třicátníci a mladší, kteří mají obavy z toho, jaké by mohli mít v budoucnu obavy.“ Snaží se tedy předcházet možným problémům.

Zajímalo mě i to, jak poznám, že je čas chodit na terapii. Že už nestačí popovídat si s kamarádkou, kdy už nestačí pořádně si odpočinout, že už to zkrátka sám nezvládnu.

Podle Milana Stiburka prostě přeteče pohár a lidé nejsou schopní fungovat, jak byli zvyklí: „Všichni máme vyšlapané cestičky a způsoby, jak co děláme. A když jsme přetížení, začne někdo somatizovat, tedy se duševní problémy projeví v tělesné oblasti, jiný má deprese, další se začne hádat s lidmi, někdo začne pít nebo vyhledávat extrémní zážitky… Neumíme se adaptovat na nové situace.“

Dokážu si představit, že pro mnohé může být demotivující, že terapie není levná záležitost. Proto mě mile překvapilo zjištění, že existují preventivní programy zdravotních pojišťoven, které na terapii přispívají.

A protože se spolu s tím, jak lidé o svém duševním zdraví víc přemýšlejí, začali objevovat i všelijací „terapeuti“, ptala jsem se i na ně. Mám na mysli nejrůznější šarlatány, ezo kouče a čističe čaker… Jak se takovým vyhnout? Každému vyhovuje jiný přístup, ale Dominika Čechová i Milan Stiburek se shodují, že pokud je terapeut členem ověřené organizace či instituce, je to dobré znamení.

„Důležité je, aby terapeut nefungoval ‚na volno‘ bez jakéhokoliv etického dohledu a závazku osobního rozvoje a bez autority, která ověří jeho vzdělání a kvalifikaci. Nutno dodat, že v České republice je s tímto problém, a proto apelujeme na zřízení komory, která by vedla jeden celistvý registr kvalifikovaných psychoterapeutů,“ upozorňuje Dominika Čechová.

Psychoterapeuti mohou být sdružení v České asociaci pro psychoterapii (ČAP), v České psychoterapeutické společnosti, v Asociaci klinických psychologů, v odborných společnostech výcvikových institutů (např. Česká společnost pro analytickou psychologii) či v zahraničních organizacích (europsyche.org) apod.

Přidanou hodnotou členství v ČAP je podle Milana Stiburka například to, že terapeut nepracuje sám. Kromě toho, že se v asociaci pracuje na projektu mentoringu, který nováčky provede začátky, tak „psychoterapeut by měl prostě pracovat v týmu, jinak je ohrožený. Jinak může zblbnout, ujet…“ A co potvrdil výzkum realizovaný na zadání ČAP agenturou Kantar? Když někdo navštíví terapii, tak v devíti z deseti případů s ní má natolik dobrou zkušenost, že doporučuje dál.

Možná jste – podobně jako já – měli pocit, že po pár sezeních budete mít vyřešené všechny problémy a že tam dostanete návod a dobré rady. Podle Dominiky Čechové je to jinak: „Terapie je založená na spolupráci. My klienty těžkostmi provedeme, ale jsme cvičení nato, abychom to neřešili za ně. „Terapie je založená na spolupráci. My klienty těžkostmi provázíme, ale jsme cvičení na to, abychom je neřešili za ně. Terapeut vám bude oporou, bude vám naslouchat a vciťovat se do vaší situace. Občas vás může navést, na jaká témata se ještě soustředit, nebo vás upozorní na nějakou slepou skvrnu. Výjimečně může na vyžádání sdělit i svůj názor, ale to se opravdu děje málo. Po jakých životních cestách se klient vydá a jaká udělá rozhodnutí, je vždy plně v jeho kompetenci.“

A se zajímavou myšlenkou přišel i Milan Stiburek: „Dobrý terapeut vás ‚nevyléčí‘ ze všeho, ale naučí vás i to, že určité životní situace tu nejsou od toho, aby se v nich člověk měl dobře. A musíme se naučit s tím vyrovnat.“ Je samozřejmě příjemné, kdy sdílíte pěkné obrázky, veselé večírky a krásné dovolené, ale někdy se stane, že přijdou těžkosti, jste rozladění, ale to nemusí nutně znamenat, že jste porouchaní. Důležité je naučit se s tím zacházet, být se sebou v kontaktu. A právě s tím může šikovný terapeut pomoci.

Co dělat, když terapeut nemá volný termín? Poradíme!