Článek
Rozpaky. To bývá nejčastější první pocit, když nám někdo blízký sdělí, že trpí vážnou nemocí. Pohled stranou nebo obejmutí? Plytká slova útěchy či raději soucitné mlčení? Na podobné situace nebývá nikdo připravený a často si pak zpětně vyčítá, že měl zareagovat nějak lépe.
První reakce: Ujištění
Obviňování je ale zbytečné, jednak se dá vždy všechno napravit, navíc žádný zázračný manuál platný za všech okolností v podstatě neexistuje. „Spousta lidí se tváří v tvář hrozivé diagnóze cítí bezradná a vyděšená, proto jako první reakce stačí jen ujištění, že tu jste kdykoliv pro ně,“ radí pro magazín Self terapeutka Michelle Maidenberg, která se této problematice dlouhodobě věnuje.
S tím souhlasí i psycholog Pavel Pařízek z portálu Terapie.cz a dodává, že je potřeba soustředit se především na to, abyste byli citliví, ale také autentičtí. „Určitě neříkejte fráze jako ‚Vím, jak se cítíš‘, když jste v podobné situaci nikdy nebyli. Ani nepoužívejte laciná slova útěchy typu ‚To bude dobré‘, když vůbec netušíte, jaký bude další vývoj,“ doporučuje Pařízek.
Druhá reakce: Pomoc
„Kdybys cokoli potřebovala, prosím, řekni.“ Krásná fráze, která má bohužel tendenci sklouzávat k zdvořilé formálnosti. „Lidé se bojí zeptat se přímo, co nemocný potřebuje, často ze strachu, aby nevyvolali negativní reakce či se podvědomě snaží chránit sami sebe před konfrontací s vážnou nemocí a smrtelností. Nebo prostě netuší, jak otázku správně formulovat, aby nebyli necitliví,“ shrnuje problém Pavel Pařízek.
Jak doporučuje Maidenberg, vhodnější je nabízet konkrétní laskavosti. Mnoho lidí se zdráhá v podobné situaci své blízké obtěžovat, ale například doprovod k lékaři či uvaření oběda, když jsou unavení, by jistě uvítali. „Vždy můžete říct: Dovol mi, prosím, v sobotu přinést tvé oblíbené tacos, ráda to udělám,“ doporučuje terapeutka.
Třetí reakce: Empatie
Každý se s podobnou situací vyrovnává jinak. Někdo se po zjištění vážné nemoci uzavře do sebe, jiný má potřebu o ní celé hodiny mluvit. Pokud chcete být kamarádce skutečnou oporou, nezbývá než citlivě vyčkávat, co jí bude vyhovovat a případně se jemně zeptat. „Důležité je ujištění, že respektujete její soukromí i hranice, které si nastaví,“ vysvětluje Michelle Maidenberg. A také je nutné počítat s tím, že se situace může měnit, klidně i z hodiny na hodinu.
Někdy ze všeho nejvíc pomůže, když si společně pustíte další díl oblíbeného seriálu, koupíte velkou zmrzlinu nebo si spolu vyjdete na malou procházku… Drobnosti a maličkosti bývají v takové chvíli tím nejcennějším a pomáhají rozhodně víc než rozmáchlá gesta či nabubřelá ujištění.
Co vážně nemocným nikdy neříkat?
Některé reakce, byť provedené v dobré víře, mohou napáchat mnohem více škody než užitku. Které jsou ty zásadní?
- Neustálé vyptávání se na podrobnosti ohledně zdravotního stavu a jejich rozpitvávání
- Bagatelizování pocitů nebo obav nemocného
- Zdůrazňování vlastních pocitů, strachu či rozpaků
- Zahlcování nemocného vlastními problémy ve snaze odpoutat jeho pozornost
- Udílení nevyžádaných rad nebo hledání příčin typu ‚Jsem ti dávno říkala, že se máš o sebe lépe starat‘, které mohou vyznít jako obviňování