Prý jsem ho připravila o koule! Nemyslím. On je po mně hodil sám, protože to pro něj bylo pohodlné…

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den. Prosím o radu: jak vyhnat z hlavy člověka, se kterým jsem 30 let žila, máme jedno už dospělé dítě. Každý jsme měl svoji práci, záliby, domácí povinnosti. Postupně ale přešlo všechno na mě. Nejdřív jsem chápala, že dost pracuje a odpočinek potřebuje. Je zaměstnaný v zemědělské firmě. Na jaře práce na poli, v létě žně, sena, na podzim další polní práce. Chápala jsem, že na nějaké práce okolo domu nebyl čas (dřevo na topení, chov domácích zvířat, jejichž počet dost stoupal, protože stoupl i počet členů rodiny, ale měl i dost kamarádů, kteří si rádi dali králíka, kačenku nebo přijeli na vepřové hody) a s jeho přibývajícím věkem, později i zdravotními problémy, ani nálada a síla. Pracoval od rána někdy i dlouho do noci.

V zimě jsem chápala, že si potřebuje po celé, tři čtvrtě roku trvající pracovní sezoně odpočinout. Rád jezdil do lesa, má myslivecké zkoušky, lovecký lístek. Chápala jsem… Pořád jsem něco chápala. Ale začalo mi vadit, že čím víc jeho povinností jsem přebírala, tím méně času měl na mě a na rodinu. Za celých 30 let jsme spolu byli pouze jednou na dovolené. Znepříjemnit dokázal i obyčejný výlet do zoo s dítětem – pořád něco kritizoval. Tak jsme začali trávit svůj volný čas každý po svém.

Odpoutali jsme se od sebe. Neměli jsme společné zájmy ani přátele. Před rokem a půl jsme měli ostřejší hádku ohledně jeho chování na jednom večírku, po kterém mi oznámil, že není tak starý, aby si nemohl občas „zablbnout“, ale že už je dost starý na to, aby měl doma klid. Také jsem to chápala.

Jen jsem přitom nějak zapomněla na to, že nemám očekávat! A já bohužel očekávala. 30 let jsem čekala na to, že se vezmeme. No – je to už rok, co jsme od sebe. NECHTĚL SE VÁZAT! Dobře.

Zkouším to zase chápat. Ale nejde mi to. Uráží mě, že jsem byla jen pracovní síla. Někdo mi řekl, že jsem si to zavinila sama, když jsem přebrala veškeré práce na sebe. Že jsem ho chudáka připravila o koule! A já blbá jsem si myslela, že mu dělám pomyšlení. Nemyslím, že jsem ho připravila o koule. Myslím, že on je po mně hodil sám, protože to pro něj bylo pohodlné. Nepotřeboval mě jako partnerku, jako manželku mě odkopl. Nepotřeboval mě. A nechci potřebovat ani já jeho. Potřebuju se od něj odpoutat. Pořád na něj totiž myslím - a to nechci. Chci jít dál. Bez něj. Prosím o radu, jak to udělat. Míla

Milá Mílo, popisujete mi klasický příběh vztahu, kterému se dlouho říkalo „tradiční“. To slovo v tomto kontextu ale nikdy neznamenalo nic hezkého – a už vůbec ne dodržování hezké tradice. Používalo se pro oldschoolový typ „partnerství“, v němž žena odedře vše, chlap si dělá, co chce, a s léty pak začne být ještě protivný. Ve své mysli se pak hluboce nespokojený samec nakonec rozhodne, že uteče, protože má přece právo na něco lepšího než se nechat buzerovat. Která žena by v tomhle chtěla žít? Ať jde takový tradiční vztah k čertu.

Tak, jak popisujete svá léta s nesezdaným přítelem, probleskávají z vašeho dotazu silné emoce. Vztek, bezmoc, pocit marnosti, zrada a křivda. Nejjasněji se ale na mě rozblikala červená žárovka v momentě, kdy jsem si přečetl, že na „blbnutí“ ještě starý není, ale na takzvaný domácí klid už ano. Mílo, z té věty přímo dýchá jeho pokroucený postoj k partnerství. Pán tvorstva přichází domů z pole a požaduje, aby manželka měla navařeno a dítě nehlučelo. Po práci si přečte noviny, dá si pivíčko a ve volném čase se pověnuje mužským adrenalinovým zábavám. Občas uloví divokou kachnu, jindy pozve kamarády na oběd (který uvaří žena). Mezitím počne stárnoucí chlap plíživě přehazovat čím dál víc povinností na partnerku, a i přesto pořád žije v přesvědčení, že on toho odmakal tolik, že na své chování a naplňování představy svého života má plné právo.

Jeho protivně tradiční představa zrcadlí mylné přesvědčení, že je jako nositel kalhot předurčen k tomu, aby rozhodoval, jak bude žít, ale přitom nebral ohledy na ženu, která mu stála po boku 30 let. Tahle nemocná samecká nadřazenost už se dnes v mladé generaci Z prakticky nevyskytuje. Vy jste si s ní (a s ním) bohužel odžila nerovný dlouholetý vztah.

Z vašeho dopisu není patrné, zda jste víc zklamaná z toho, že jste promarnila tři dekády s nesprávným mužem, nebo jste nešťastná z toho, že ho i po tom všem máte pořád v hlavě. S tím prvním se toho nedá moc dělat. Co se stalo, neodstane se. Netrapte se tím. Nemůžete napravit ani vteřinu z minulosti, ale můžete změnit každou vteřinu, kterou se chystáte prožít v budoucnosti. A to je to, na co se teď musíte soustředit.

Ptáte se, jak dostat muže, kterého jste milovala a stála mu po boku, ze svých vzpomínek. Jak ho dostat z hlavy. Jak zapomenout a jít dál. Asi neočekáváte, že vám poradím zázračný postup, který vše rychle vyřeší, vy si vymažete harddisk a od zítřka začnete žít šťastný život.

Přesto se o to pokusím. Uvědomuji si, že když chcete udělat tlustou čáru, potřebujete uvěřit, že změna je to, co chcete. Proto se nesmíte k předešlé větě chovat jako k frázi. Přečtěte si ji znovu a zamyslete se, jestli je vaše rozhodnutí definitivní. Není nic horšího než se pustit do nového života a během série revolučních rozhodnutí zjistit, že jste duchem stále ve vzpomínkách na partnera.

Ženy si často po rozchodech pomáhají kosmetickými transformacemi. Některé změní účes, jiné barvu vlasů, vždy se však jedná o jakési symbolické rozloučení s životním obdobím, které bylo spojené s neúspěšným vztahem. Ale nové vlasy ani návštěva nehtového salonu samy o sobě změnu nenastartují. To asi víte.

Abyste se mohla pustit do života bez Pana Farmáře, musíte si začít pomalu přenastavovat mozek. Ten byl léta naprogramován na návyky a mikronávyky, které jste si během vztahu spolu vytvořili. Velkou řadu z nich tvoří úkony, jež jste dělala jen kvůli očekávání, že přinesou pohodu, intimitu, rodinnou atmosféru či teplo domova. Teď už víte, že spoustu z nich jste neměla ráda a možná je i nenáviděla. Tak vidíte, nyní přichází okamžik, kdy tenhle seznam můžete srolovat do ruličky a rituálně spálit. Samozřejmě za předpokladu, že jste pevně rozhodnuta jít životem dál bez Pana Farmáře.

Nastává čas, kdy se můžete (nebo spíš musíte) začít věnovat sama sobě. Partnerovi jste poskytovala – jak říkáte – pracovní sílu po dlouhá desetiletí. Tam už zpátky nemusíte. Vraťte se ve vzpomínkách do minulosti tam, kde jste ještě měla sny. Jestli byly o cestování nebo vybudování místní mateřské školky, to je jen na vás. Jen vy víte, kdy jste své sny opustila a začala svou energii věnovat ostatním. Partnerovi ji už dnes dávat nemusíte a dítě je dospělé a patrně vyletělo z hnízda.

Cesta k vyhnání dlouholetého partnera z hlavy začíná v umění začít mít ráda sama sebe. V umění naučit se upřednostnit vlastní potřeby a tužby před těmi určenými okolím. A v neposlední řadě pak i v umění říkat „ne“.

Uchopte svůj vztek, který z vás oprávněně leze v posledním odstavci vašeho psaní, a transformujte ho do nových vjemů. Předělejte si život tak, aby se zbavil rutinních úkolů a dejte šanci novým zážitkům. Ale pozor, ty nepřijdou samy od sebe. Musíte si je dovolit. Pokud vyrazíte na jógový víkend, existuje šance, že někoho potkáte. Nemusí to být nový přítel. Třeba to budou nové kámošky, které vám poskytnou nové zážitky, a nakonec v  novém prostředí třeba najdete fajn chlapa.

Musíte ale ven z terária, do něhož jste se na dlouho uzavřela. Venku čeká dobrodružství. A to je to, co nutně potřebujete.

>>>Vedle manžela asi shniju! Nic nechce, všechno plní. Můžu sama sebe předělat, abych ho chtěla?