Jak být šéfkou svého života a ne ufňukanou obětí? Každé „ano“ by mělo být jen vaše rozhodnutí

Říká se, že i špatný plán je lepší než žádný. A možná právě toto vědomí může být první pomyslný krok na cestě k tomu, abyste se přestaly cítit jako bezmocné loutky osudu. Touha aktivně měnit věci, které vám vadí, je sama o sobě hybnou silou.

A i když se třeba časem ukáže, že váš plán pro vás není ten nejlepší, alespoň si ujasníte, kudy už cesta nevede. Jste o zkušenost bohatší a určitě jste také mnohem dále než negativisté, kteří sice brilantně popisují, co všechno je v jejich životě špatně, ale nezkoušejí si položit zásadní otázku: Co s tím mohu dělat právě já?

Jedna z věcí, kterých staří a umírající lidé litují nejvíc, je to, že nežili svůj život tak, jak chtěli, a nebyli sami sebou. „I z tohoto důvodu je důležité žít život ve vlastní režii, protože právě to je cesta ke spokojenosti, svobodě a pocitu naplnění,“ říká Lucie Winklerová, konzultantka a mentorka ze společnosti Atairu, která se zabývá vzděláváním a rozvojem lídrů.

Rozhodně však nejde o to, válcovat za každou cenu ostatní! „Umění je v tom, že se dokážete asertivně, nikoli agresivně postavit sami za sebe a přitom si zachovat vše, co je pro vás důležité: zdraví, vztahy a v neposlední řadě i čas na to, co máte rádi.“ Co je k tomu potřeba a jak na to?

Chcete mít svůj život víc ve svých rukou, ale nevíte, jak začít? „Zásadní je schopnost převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí, pocity i reakce. V životě přichází řada situací a některé se nám líbí a jiné ne. A vždy se můžeme rozhodnout, jak na ně budeme reagovat. Buď se staneme obětí okolností a budeme svalovat vinu na dění nebo lidi kolem, anebo se k situaci postavíme čelem a rozhodneme se, jak zareagujeme, abychom nepodkopávali sami sebe. A samozřejmě jsme pak zodpovědní i za dopady a následky našich rozhodnutí,“ říká Lucie Winklerová.

Jestliže se hodláte stát aktivní spolutvůrkyní svého osudu, je vždy velice užitečné si nejprve pojmenovat, co vám vadí, co vás brzdí nebo co vám už dále neslouží, a pak se pokusit o změnu. „Pokud mohu něco, co mi vadí, změnit, změním to, pokud to nemohu změnit, tak to zkusím akceptovat, a jestliže to nemohu ani změnit, ani akceptovat, opustím to. Nikoli ve smyslu, že okamžitě udělám zásadní rozhodnutí a opustím třeba práci nebo vztah, ale někdy prostě stačí nechat věci být a počkat, jak se v čase vyvinou. Rozhodnutí, jak budete reagovat, máte vždy ve svých rukou!“ zdůrazňuje Lucie Winklerová.

Pro některé ženy je typické, že nerady řeší nepříjemné věci, nerady otevírají těžká témata a o řadu věcí si ani neřeknou. A pak se cítí špatně. Jenže když se to nenaučí, velmi pravděpodobně se toho k lepšímu moc nezmění. Hodně k tomu přispívá také tendence si za vším, co se děje, vytvářet „příběhy“. A právě způsob vnímání a interpretace různých situací může pak člověka blokovat v akceschopnosti a racionálním řešení těžkostí.

„Osobně mi velmi pomohlo, když jsem si takové příběhy přestala vytvářet. V posledním roce mi zemřela sestra i tatínek a stala se řada dalších věcí, které mě velmi zasáhly. Bylo poměrně snadné spadnout do role oběti, říkat si: Proč já, proč zrovna já? Ve finále mi však pomohlo vzít věci jako fakt. Emoce jako smutek a bezmoc měly určitě své místo, ale místo sebelítosti jsem se zaměřila na to, jak celou situaci co nejlépe zvládnout,“ vzpomíná Lucie Winklerová na složité období a pokračuje: „A víte co? Když se člověk nesoustředí na to, co se mu děje, ale spíš na to, jak to zvládá a co se díky tomu naučil, začne si sám sebe daleko víc vážit. A díky tomuto nastavení je navíc velmi pravděpodobné, že mnohem lépe zvládne i další věci, které mu život přinese.“

Mluvit o vědomém řízení vlastního života a nezmínit přitom nastavování osobních hranic? To by byla velká chyba! Právě hranicemi si člověk vymezuje a hlídá prostor, ve kterém je mu dobře a kde může ovlivňovat věci ve svůj prospěch a nenechat se vláčet okolnostmi.

Lucie Winklerová upozorňuje, že je důležité si občas připomenout, že když někomu říkáte „ano“, můžete tím zároveň říkat „ne“ samy sobě – a to vás může dostat do spirály oběti zahnané do kouta. „Každé ‚ano‘ by mělo být vaše rozhodnutí, vaše volba a jistota, že to tak opravdu chcete, že se nejedná o falešný kompromis. Sama jsem pochopila, že hranice je třeba nastavovat zejména těm, které máme rádi. Protože bez hranic a bez domluvy, jak to potřebujete mít, se nakonec přestanete mít rádi a osobní nebo pracovní vztah může skončit.“

Udělejte si v životě pořádek, i když možná ztratíte pár kontaktů. Stojí to za to!