Proč se lidé „starají“ o druhé, místo aby si zametli před vlastním prahem? Dodává jim to pocit síly

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Proč se lidé raději „starají“ o druhé, místo aby si pečlivě zametali před vlastním prahem? Podle psycholožky Jany Markvartové jsou nejčastější dva důvody. V prvním případě se dotyčný v dané oblasti cítí natolik zkušeně a jistě, že neodolá své vnitřní potřebě „školit“ ostatní podle vlastních představ, jak se mají věci dělat správně. Někdy je to fajn, jindy to obtěžuje. Známé tím jsou různé „zasloužilé matky“, které mají potřebu poučovat jiné ženy. Oblíbeným tématem jsou také peníze a pošklebování finanční negramotnosti druhých, škodolibost, když někdo naletí podvodníkovi, a poukazování na vlastní úžasnou spořivost, prozíravost a skvělé kaufy…

Druhým – a častějším – důvodem, proč je komentování ostatních tak svůdné, je ten, že hodnocení druhých dodává lidem pocit síly. „Velkou roli zde hraje ego,“ zmiňuje psycholožka. „Pocit, že sám dělám něco lépe než ten druhý. Tak proč si na jeho účet své ego trochu nepřileštit do blyštivější podoby.“

Jak to může vypadat? Padesátiletá paní ze Sokolovska se zmíní, že nemůže sehnat práci. Je přesvědčená, že v tom hraje roli její věk. Leštič ega přispěchá nejprve se sebechválou: On sám si našel v padesáti práci okamžitě. Navrch i lehce zamoralizuje: Paní se měla starat dřív a rekvalifikovat se, dokud byl čas. A na závěr zvednutý prstík: Za situaci si může sama. Asi se málo snaží. Leštič ega o ní sice nic neví, navíc třeba bydlí v Praze, kde je na rozdíl od Sokolova na každém rohu nějaká firma. Ale proč by si nekopl… Spousta lidí se v roli strážců hodnot a hodnotitelů morálky a snah druhých cítí dobře a silně. Jejich pocit ještě zesiluje, když jim druzí přitakávají. Sebevědomí roste, ego jásá.

Protože nežijeme na pustém ostrově, ale mezi lidmi, permanentně řešíme dvě věci: Jak nás vnímají lidé v našem okolí a jak vnímáme my je. A velice často se ohlížíme víc na to, jaký dojem naše chování vyvolá, než co je pro nás opravdu přínosné. Pokrytectví? Jak se to vezme. Míra toho, jak se zrovna stylizujeme, souvisí s tím, jak moc nám na názoru dotyčného záleží a jak k němu máme blízko.

Když nám řekne soused nelichotivou poznámku na téma velikosti našeho pozadí, ignorujeme ho. Když poznamená manžel nebo otec „Hele, nějak se kulatíš“, stokrát si můžeme říct, že jsme nad věcí, ale uvnitř to bodne. Obvykle platí přímá úměra: Ke komu vzhlížíme, koho si vážíme, u toho si přejeme, aby uznával i on nás. Soused je cizí chlap, ať si trhne nohou. Ale udržet si odstup od kritiky či invektiv blízkých lidí – od kterých očekáváme oporu a ochranu – je obtížné. A jak na takovou nevyžádanou kritiku správně reagovat, se někdy musíme učit.

Krásný a zároveň sympatický příklad „závislosti na názoru druhého“ je předvedený ve stokrát reprízovaném seriálu Nemocnice na kraji města. Vše začíná tím, že primář Sova (Ladislav Chudík) dá nastupující lékařce Čeňkové (Eliška Balzerová) najevo, že nevěří, že by jako žena zvládla dělat ortopedii. Po několika dalších dílech pak v jedné scéně přizná, že se mýlil. Mladá lékařka je ohromena a říká, že je to pro ni, jako by teprve teď složila státnice a stala se doopravdy doktorkou. Natolik si vážila Sovových odborných i osobnostních kvalit, že jeho hodnocení pro ni bylo daleko cennější a důležitější, než kdyby jí třeba v nemocnici zdesetinásobili plat.

I v těchto případech na nás však podle psycholožky Jany Markvartové číhá malá pastička. Pozor na zbožštění! „To, že si druhého vážíme a vnímáme ho jako vzor, neznamená, že nemá chyby. Jak se říká: I král chodí na záchod.“ Snahou zavděčit se svému oblíbenci za každou cenu a prezentovat se před ním vždy jen v nejlepším světle se spíš shazujeme. Pokud je náš idol inteligentní, dokonalost od nás neočekává. I zmiňovaný primář Sova byl sice machr ve svém oboru, zato v soukromí se projevoval jako nejistý muž, který si nevěděl rady se synem a už vůbec ne se ženami. Jenže právě tato jeho poloha (mimochodem u manažerů ne úplně vzácný jev, kdy se v práci rozhodný dravec v soukromí mění na podpantofláka) dělala jeho postavu tak plastickou a uvěřitelnou.

Pamatujete si, v které české pohádce zaznělo moudro „Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj“? Ano, byla to Pyšná princezna. Uděláte si kvíz?