Článek
Andy žije s Matějčíkem, ale zároveň se schází s Jakubem, který žije s Míšou, zatímco Matějčík udržuje další vztah s nebinárním Fró. Dohromady tvoří takzvanou polykulu. Dokumentaristka Jana Počtová zachytila jejich vztah v celovečerním filmu Šťastně až na věky o různých podobách partnerského soužití.
V jejím filmu vidíme Andy, Matějčíka a Fró nejčastěji v zapálených diskuzích: kdo bude mít kdy na koho čas, kdo bude s kým bydlet, jak se rozvrh změní s příchodem potomka. Pokud běžný divák nad něčím užasne, nejsou to žádné erotické výstřelky, ale otevřenost, se kterou svým partnerům říkají, co chtějí a co jim vadí.
Co je polyamorie
Polyamorie (z řeckých slov mnoho a láska) je vztahový životní styl. Jde o opak monogamie, kdy jsou ve svazku dva lidé a chtějí si být věrní. Polyamorici mají naopak sexuálních vztahů několik, a to přiznaných, a platí to pro všechny zúčastněné. Ve společné domácnosti tak může žít několik osob a zároveň existovat další, se kterými se stýkáte. Společenství je založené na obrovské toleranci a není v něm místo pro žárlivost. Není tedy rozhodně pro každého.
Polykula versus rodina
Právě neustálé vyjednávání, hledání osobních hranic, pojmenovávání vlastních potřeb a nacházení konsenzu s ostatními je pro polyamorní vztahy typické. V partnerském vztahu tří a více lidí není prostor pro upejpavost ve stylu: „Neřeknu ti, co chci, protože chci, abys na to přišel sám.“ A právě jejich komunikační dovednosti jsou něčím, v čem mohou být inspirací i pro mnohé tradiční monogamní dvojice. „Konsenzuálně nemonogamní lidé řeší podobné problémy jako klasické páry. Ale protože se v jednom vztahu setkává víc lidí, vzniká také víc třecích ploch,“ říká Benjamin Karney, profesor sociální psychologie na Kalifornské univerzitě. „Stále se musejí snažit dohodnout, prosadit vlastní potřeby, obhájit vlastní hranice.“
Partnerská komunikace u tradičních dvojic často ztroskotává na tom, že jeden nebo oba partneři neřeknou nahlas, co od toho druhého chtějí, ale když potom partner na jejich nevyslovené potřeby nebere ohledy, cítí se odstrčení a často se uchylují k pasivně agresivnímu chování. Polyamorici jsou naproti tomu zvyklí jasně pojmenovávat své potřeby a nestydět se za ně. Zlaté pravidlo zní: můžeš požádat o cokoli, pokud jsi ochoten přijmout jako odpověď ano i ne.
Otevřený vztah není rozhodně pro každého.Foto: Pressmaster, Shutterstock.com
Polyamorici, gayové a lesby
Dobré komunikační schopnosti vedou i k tomu, že v polykulách bývá spravedlivější dělba domácích prací. Totéž ale platí také pro gay a lesbické páry, které nejsou svázané tradičními představami o ženských a mužských rolích. Domácí práce si tak dělí spíše podle svých autentických možností, ne podle stereotypních vzorců. A častěji se domlouvají na tom, jak to zařídit, aby to vyhovovalo oběma. „Spokojenost ve vztahu často není ani tolik o tom, kolik práce doma děláte, nebo neděláte, ale spíš odráží váš pocit, že jste vyslyšeni. Že můžete říct nahlas, jak si to představujete, a partner vás poslouchá,“ říká Ken Matos z amerického Institutu pro práci a rodinu. „Lidé ve stejnopohlavních svazcích takové rozhovory vedou častěji, protože pro ně neexistují žádné po generace předávané vzory, jak má rozdělení jejich domácích prací vypadat.“
Inspirace pro monogamní páry
A ještě v jednom ohledu mohou být gay páry i polykuly pro tradiční heterosexuální dvojice zajímavou inspirací. Nestává se jim totiž, přinejmenším ne tak často, že by svůj vztah pokládali za samozřejmost. Nevstupují do svých svazků, protože „se to očekává“, právě naopak. I v moderní a liberální společnosti se jim mnohdy stává, že si svou volbu partnera nebo partnerů musejí obhajovat. Jejich vztah tak pro ně stále zůstává něčím, pro co se vědomě rozhodli a zaplatili za to určitou cenu. I to je pro ně motivací na vztahu stále pracovat.
A teď něco pro ty, kdo věří na lásku ve dvou. Love story jako z filmu: Tihle slavní to rozhodně nehrají!
