Naučte se jednat asertivně a bude se vám dařit. Začněte říkat ne, hlídejte si tělo a nechte otevřené dveře

Nechcete být zatahováni do hádek, bojíte se někoho zklamat, a tak vycházíte okolí všemožně vstříc, i když jste pak na sebe i na něj naštvaní. Možná máte pocit, že vás za to budou mít všichni rádi. Jenže dlouhodobé nastavení na bezkonfliktnost může přinášet frustraci, deprese a vyčerpání. A kam se poděly vaše vlastní přání a tužby?

Každý člověk má jiné povahové rysy, od čehož se potom odvíjí i jeho komunikační dovednosti. Z psychologického hlediska jsou definovány čtyři základní styly:

Psychologické studie dokazují, že právě asertivita představuje dokonalou rovnováhu mezi všemi styly. Asertivní chování vám pomůže dosáhnout cíle a současně si udržet dobré mezilidské vztahy. Psycholog Randy J. Paterson z University of British Columbia to shrnul: „Znamená to ovládat své vlastní chování, ne chování někoho jiného.“ Chcete překlad do lidské řeči? Hlídejte si, co děláte vy, a neřešte ostatní. To se však lépe říká, než udělá.

Zatímco agresivní a pasivně-agresivní člověk se snaží ovládat ostatní, pasivní člověk je tzv. kývač. Chce být s každým zadobře a raději souhlasí i s názory, které jsou mu proti srsti, jen aby měl klid. Asertivní člověk je zlatý střed. Zcela otevřeně říká, na co myslí nebo po čem touží. Neočekává ale nutně vstřícnou reakci. Pojďme si představit tři základní asertivní techniky.

Pro mnoho lidí je problém někomu říct jasné ne. Především lidem, které máme rádi. Obáváme se, že s námi nebudou mluvit, urazí se a přijdeme o ně. To se ale nestane v případě, že zvolíte asertivní odmítnutí: „Je mi to líto. Neodmítám tebe, ale jen tuhle konkrétní prosbu. Udělám pro tebe cokoli jiného,“ radí PhDr. Miroslav Pospíšil v knize Asertivita aneb Jak ze slepé uličky v mezilidských vztazích. Když se naučíte říkat ne bez výčitek svědomí, uvidíte, jak se vám uleví. Je dobré se však zaměřit i na druhou stranu mince, tedy odmítnutí i přijímat a nebrat si je osobně.

Přestože máte v hlavě všechno srovnané a teorii asertivního chování znáte, pokud ho nebudete mít zažité, ostatní na první pohled prokouknou, že sebevědomí jen předstíráte. Jak? Mnohé prozradí řeč těla. Když budete vyjadřovat odhodlaně svůj názor, ale přitom budete krčit záda a sklánět hlavu, na přesvědčivosti vám to nepřidá. Kromě samotné komunikace proto zapracujte i na tom koukat při konverzaci lidem zpříma do očí, neuhýbat pohledem a nemnout si při dialogu nervózně ruce.

Jak už název této asertivní techniky napovídá, jedná se o přijímaní jiného názoru. Asertivita totiž není jen o tom mít klapky na očích a jít si tvrdě za prosazením svého cíle. I vy se můžete někdy mýlit a pod tíhou argumentů druhé strany změnit názor. Nemusí se jednat jen o problém v práci, ale i ve vztahu. V tom případě je nutné zachovat chladnou hlavu, zamyslet se nad názorem někoho jiného a nechat si otevřené dveře k tomu svůj postoj změnit. Důležité v asertivním chování je umět se omluvit. Pamatujte, že chyba vaši hodnotu nesnižuje, naopak vás jako osobnost posouvá.

I když se z předešlých řádků může zdát, že asertivita je o prosazování svých názorů za každou cenu, není tomu tak. Tajemství tkví v hledání nového řešení, tedy takového, které do té doby ještě nebylo vyřčeno ani jednou osobou. Nehodí se vám odvézt matku na nákup, ale ona na tom trvá? Abyste neslevili ze svého naplánovaného programu, navrhněte: „Dnes se mi to nehodí, ale co kdybychom tam společně zajeli zítra?“ Pokud se jí to přesto nebude líbit, chyba není na vaší straně a není třeba mít výčitky svědomí.

Chovat se a jednat asertivně chce cvik a práci na sobě. Navíc budete možná zpočátku narážet na odpor okolí, které je zvyklé na vaše staré já. Pokud ale vydržíte, budete mnohem pozitivnější a spokojenější sami se sebou a to se odrazí i ve vašich vztazích.

„Tvůrci asertivity neslibují lék nebo řešení všech problémů. Při dobrém používání asertivity ale zažijete víc komfortu a ze svého života vytěžíte maximum,“ líčí ve své knize Miroslav Pospíšil. Mnohé z bariér, které nám brání být asertivnější, jsou v naší hlavě. Ochotně se podřizujeme imaginárním pravidlům, jež diktují, co máme a nemáme dělat. Je nesmírně osvobozující uvědomit si, že ta měřítka si stanovujeme sami.

5 znaků chování toxické matky, je mezi nimi i ta vaše?