Článek
Představy, jak se dekrety na třípokojáky v paneláku rozdávaly na potkání, jsou vedle jak ta jedle. S pořadníky se čachrovalo, podmazávalo se, protekce kvetla jako jarní třešňový sad, který neprošel mrazem. Někdo měl kliku a klíče od bytu dostal do čtvrt roku. Jiní čekali v pořadníku i dvacet let. Zatím jim děti vyrostly v dva plus jedna s umakartovým jádrem, kde se tlačili i s prarodiči.
A na hrob mi dejte: Žil, aby postavil
Pak tu byla cesta postavit si dům svépomocí. Kolik rodin neznalo víkendy a prostavělo i deset let života. Aby se, když byla ta paráda hotová, lidé zdravotně hroutili nebo rozvedli…
Anebo hrdý, obětavý tatínek, který myslí hodně dopředu. Vrhl se do budování vícegeneračního hradu, aby syna nebo dceru ušetřil bytových starostí. Protože ale neměl křišťálovou kouli, netušil, že bude všechno jinak. Že dítě vyroste a protáhne obličej: „A co tu jako budu dělat? Jako ty – celej život v místní fabrice?“ A zmizí ve světě nebo aspoň v Brně. V rodinném hradě pak pobývali zklamaní rodičové a na hrob si mohli dáti: „Zde leží ti, kdo se léta honili jako psi, aby postavili barák s velkým B. Nic si neužili a pak v něm dožili sami.“
Bez peněz do banky nelez
A počátky hypoték v Česku? Nemovitosti sice byly mnohonásobně levnější než dnes, ovšem platy byly také nižší. Úroky nad 10 procent, nad kterými dnes koulíme očima, byly normálka. A stejně jako dnes platilo: „Bez vlastních peněz do banky nelez.“
Koho nevyfutrovali úsporami rodiče, ten výhodná léta levnosti prošvihnul. Než potřebný kapitál našetřil, ceny se rapidně zvýšily. Ale je pravda, že v jednu dobu proběhla loterie s odprodáváním bytů do osobního vlastnictví za hubičku. Kdo právě držel v rukou dekret a obec prodávala, vyhrál jackpot. V danou chvíli to ovšem netušil a bědoval nad splácením dvou set tisíc za dvě stě metrů. Kdo dekret neměl nebo se dům v restituci vrátil majiteli? Smolík pacholík.
Právě tahle „loterie“ nadělala nejvíc zlé krve. Mnozí, kdo levně koupili a pak draze prodali, dnes vykládají, že to takhle „mohl udělat každej“. Schválně se poptejte ve svém okolí, kdo bydlí ve svém a nedědil, nevyženil, nevyvdal, nepomohli mu rodiče nebo nenabyl v privatizaci…
Život není fér
Jedním z typických znaků života je, že není fér. Co je spravedlivého na tom, že má někdo kůži jako alabastr a druhý lupenku? A někdo se narodí s dánským pasem a jiný třeba s afghánským?
Brát byt v osobním vlastnictví jako nejvyšší metu životního úspěchu a pronájem jako absolutní prohru je komické a zvláštní. Měřeno touto optikou by muselo být netáhlo, které bydlí v bytě po prarodičích, úspěšnou hvězdou. Zato porodní asistentka, která bezpečně přivedla na svět spoustu dětí, trdlo. A to jen proto, že nic nedostala. Tady asi něco nehraje.
Když se bavíte s cizinci, mohou si hlavu ukroutit nad českým vyšilováním ohledně nájmů. Prazákladem všeho je nedůvěra ve stát. V to, že slušné ochrání, a to jak nájemníky, tak pronajímatele. Hajzlíci se najdou na obou stranách a představa pořídit si do třiceti tři byty, pronajímat je a být za vodou… Ta je náramně lákavá. Kdo ale nikdy nepronajímal (a není asociál, kterého baví sdírat ty nejchudší), netuší, že opravdu nejde jen sedět doma a každý měsíc vysmátě inkasovat.
Lidé, kteří obětovali kus života, aby si klopotně vlastnoručně postavili dům, se nikdy nepovyšují. Vědí, kolik je to stálo úsilí a nervů, a mnozí upřímně přiznají, že znovu by do toho nešli. Přijmout, že patřím k těm, kdo mají štěstí v lásce (nebo jinde) a pech s bydlením, dělá chlapa! (I ženskou). To je dospělost.
