Seriály pro mě nejsou jen kšeft!

Máte za sebou úctyhodnou hereckou kariéru. Na jaké role ráda vzpomínáte?

„Páni! Za těch čtyřiačtyřicet let jich bylo bezpočet. Měla jsem je ráda snad všechny. Mou srdeční záležitostí je určitě seriál Byl jednou jeden dům. Teprve s odstupem času si uvědomuji, s jakými velikány jsem se tehdy na place sešla. Dana Medřická, pánové Nedbal, Adamíra nebo Höger. A samozřejmě nezapomenutelný Vladimír Menšík, který nás v šatně bavil smrští historek. Ráda jsem hrála i v seriálu Rodáci, Synové a dcery Jakuba skláře, Třicet případů majora Zemana, My všichni školou povinní, Šípková Růženka, Život na zámku. A teď si užívám Ulici.“

Seriál Major Zeman mnozí nedokázali skousnout. Co přinesl vám osobně?

„Jo, někdo ho odsuzuje, někdo se na něho rád dívá jako na napínavou detektivku. Já určitě nelituji toho, že jsem v něm hrála. Naučila jsem se tu filmařskému řemeslu a díky roli Blanky Zemanové jsem se dostala i do povědomí diváků. A pro mě, tehdy mladou herečku, to bylo důležité.“

Kolik jste si za takové natáčení vydělala?

„Rozhodně nešlo o žádnou závratnou sumu. Herci se tehdy odměňovali podle kategorií, já byla nějaká čtvrtá nebo pátá kategorie. Za jeden díl Zemana jsem brala v průměru pět tisíc korun, což představovalo zhruba dvojnásobek mého tehdejšího měsíčního platu, který jsem brala v pražském Divadle E. F. Buriana.“

Trefil se život i do vaší vysněné role?

„Vždycky jsem hrála a hraji to, co mi život přinese. Vysněnou roli jsem nikdy neměla. S povděkem jsem si ale zahrála v Kladivu na čarodějnice, v Ditě Saxové, v Radúzovi a Mahuleně nebo v Babičce.“

Seriály jsou vám zřejmě souzené. Jak se vám hraje drbna Nyklová z Ulice?

„Seriálů mám na kontě víc než dvacet. V Ulici hraji vlastně už šestou sezonu. Vilma Nyklová je sice drbna, ale to mi na ní až tak nevadí. Horší je ta její prostota. Na druhé straně role bezelstné blběny se hraje celkem snadno. I když Nyklová nejspíš nepatří k nejsympatičtějším postavám seriálu, oceňuji alespoň to, že určitě není zlá ženská!“

Neztotožňují vás lidi třeba právě s postavou Nyklové?

„Byla jsem léta Zemanová, teď jsem zase Nyklová. No a co! Každý snad tuší, že role s charakterem herce nesouvisí. Hraji prostě to, co mi přikazuje scénář! Přiznávám ale, že se tuhle do mě na ulici jedna paní pustila a začala mi vyčítat, že jsem drbna, a proč hned všechno vykecám. S Nyklovou jsme si podobné snad jen v tom, že obě žijeme bez chlapské opory. Ale i v civilním životě mi role samoživitelky vyhovuje. Není to sice žádné lážo plážo, ale s nikým bych už žít nechtěla. Účty si platím sama a sama si také o všem rozhoduji. Nikdo mě nevytáčí, svoboda mi náramně vyhovuje.“

Je pro vás Ulice hlavně zdrojem příjmu?

„Peníze určitě potřebuji. Z osmitisícového důchodu bych si asi moc vyskakovat nemohla. Proto si samozřejmě přeji, aby se seriál líbil a natáčel se co nejdéle. Na druhé straně jsem člověk, který má potřebu někam patřit. Když po revoluci zaniklo Divadlo E. F. Buriana, kde jsem působila přes dvacet let, postrádala jsem zázemí, a hlavně tu dobrou partu. A to jsem znovu našla v Ulici. Ta práce mě baví, vstávám klidně se slepicemi, abych už v šest byla na place. Při natáčení si užijeme i hodně srandy, jsme taková jedna velká rodina.“

Odmítla jste někdy nějakou práci?

„Nemám to ve zvyku, ale před pár dny po mně chtěla nějaká firma namluvit počítačovou hru. Když jsem ale sečetla příjmy a výdaje, řekla jsem ne!“

Proč opouštíte třípokoják na pražském Žižkově?

„Bulvár sice napsal, že nemám na nájem. Tak špatně na tom naštěstí nejsem. Ale je to všechno vývoj. Syn Jára už žije trvale na chalupě, kde sehnal i práci v domě pro seniory ve Zruči nad Sázavou. Panelákový 3 + 1 je pro jednoho příliš velký. A připadá mi zbytečné vyhazovat jedenáct tisíc za nájem. Nezapomínejte, že jsem pracující důchodkyně!“

Kam se stěhujete?

„Měla jsem kliku, protože hned vedle ve vchodě byla prázdná garsonka. Sice totálně vybydlená, ale obec mi ji přiklepla a řemeslníci dali do kupy. Zůstanu tedy ve stejném prostředí, a mám dokonce z okna stejný výhled, na který jsem byla celých čtyřiadvacet let zvyklá. Teď mě čekají dva týdny hrůzy, spojené právě se stěhováním, papírováním na byťáku, a hlavně lítáním po úřadech kvůli přepisu plynu, elektriky… Mám z toho chvílemi depku. Ještě že mi pomáhají přátelé.“

Máte vůbec čas na oddych?

„To si pište! Jak jen je to možné, prchám na chalupu, chodím s pejsky na procházky, zajdu poklábosit do místní hospůdky. Na zahrádce mám jen trávník, takže ani tam dřina nehrozí. A až se dodělá podkroví, tak ta nekonečná rekonstrukce, kterou obydlí v posledních letech prošlo, zaplaťpánbůh skončí. Pak si budeme s Járou fakt už jen to venkovské povětří užívat. Těším se, až porostou houby, až se budeme chodit koupat, grilovat na dvorku s bandou přátel. Ve formě mě drží hlavně dobrá nálada, a určitě i to, že se hodně obklopuji mladými lidmi. Jak v divadle nebo na natáčení, tak v soukromí.“

Za pár dní vám bude pětašedesát. Co byste si k narozeninám přála?

„Dárek z loňských narozenin jen tak něco nepřekoná. Jára se totiž složil s kamarády a přivezli mi štěňátko, pražskou krysařici Paris. S živým dárkem dorazili dlouho po půlnoci, takže se málem nedostali do chalupy, protože jsem spala jako dřevo. Když se nakonec dobouchali, bála jsem se, že to jsou zloději, a nechtěla je pustit dovnitř. Nakonec pocit hrůzy vystřídala velká radost. Co si tedy přát? Určitě zdraví a práci. Pokud tohle klapne, ke spokojenosti mi už stačí jen syn, psi a přátelé!“