Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Poslední dobou každý den ráno rozklikávám zpravodajské servery s podobnými pocity, jako když jsem kdysi na konci prázdnin nořila ruku na dno dětských školních aktovek: s hrůzou, co tam zas bude, s obavami, že se mi prsty proboří do plesnivého chleba se šunkou nebo shnilé mandarinky. Jenže globální shnilá mandarinka má poněkud větší ničivý potenciál. Máme tu smůlu, že prožíváme historii s velkým H a díky online zpravodajství ji můžeme sledovat doslova v přímém přenosu.
Ráda bych se tvářila, jako že ty zprávy neexistují, a psala bych sloupek třeba o tom, jak mě znervózňují jásavé paprsky jarního slunce odhalující špinavá okna a chuchvalce prachu pod gaučem (ok, slunce, vzala jsem tvůj vzkaz na vědomí, teď už s tím fakt můžeš přestat). Nebo o tom, že v našem parku se už zase každé odpoledne vyskytují lidé svačící na dekách, což znamená, že venčení Matyldy se proměnilo ve štafetový běh s ukořistěnými zbytky v tlamě. Ale nějak mi to nejde, protože i tohle všechno je podbarveno ne úplně konkrétními, ale o to znepokojivějšími myšlenkami, že tuhle podobu časně jarní idylky prožíváme možná už naposled.
Pokaždé, když znovu někde čtu, že „teď není čas ignorovat hrozby“, mám pocit, že začnu ječet. Jak by, prosím, to neignorování hrozeb v mém případě mělo vypadat? Co můžu dělat, kromě toho, že se při sledování zpráv čas od času vypsychuju na pokraj panické ataky?
Jedna z věcí, které mi pomáhají, je tahle myšlenka Olivera Burkemana: „Ujistěte se, že vaše psychologické těžiště je ve vašem skutečném a bezprostředním světě – ve světě vaší rodiny, přátel a čtvrti, vaší práce a kreativních projektů, a ne ve světě prezidentů a vlád, společenských sil a globálních poplachů.“
Myslí tím, že nemáme svou každodenní náladu odvozovat od toho, co Trump nebo jiný politik zrovna napíše na sociální sítě, a snažit se rozklíčovat, co se mu urodí v hlavě zítra nebo pozítří. Nepřebývat většinu času ve virtuálním světě, který z nás vysává energii, aniž bychom v něm něco skutečného dokázali.
Nemyslí tím ale, že máme rezignovat. Právě naopak: skutečný, nevirtuální svět v našem bezprostředním okolí je jediné místo, kde můžeme něco doopravdy udělat.
Takže o víkendu možná konečně umyju ta okna. Možná. V podvečer půjdu ven s Matyldou a pokusím se ji navigovat co nejdál od piknikujících dekařů. Večer se sejdu s kamarádkami. Skutečný normální svět naštěstí pořád existuje. Nejlepší, co pro něj můžeme udělat, je žít v něm, jak nejlíp umíme.
