Článek
Během týdnů před Vánoci i v Praze na chvilku napadl sníh. Když jsem s naší labradorkou Matyldou brzy ráno vyšla do parku, na zatím neposypaných cestičkách mi křupal pod nohama, něžně přikrýval černé siluety stromů a na střechách ho paprsky vycházejícího slunce barvily jemně do růžova. Ta chvíle byla tak krásná, že jsem si ji chtěla nějak uchovat.
Kolik takových rán ještě bude? Jak dlouho potrvá, než se sníh na cestičkách promění v blátivou břečku a na louce ho děti vydřou na bobech?
Potlačila jsem nutkání rozběhnout se zpátky domů pro telefon, zasněžené ráno si vyfotit a sbírat lajky na Instagramu. „Musím tu chvíli prožít naplno,“ připomněla jsem si a na mysli mi vytanuly všechny ty poučky o tom, jak máme žít přítomným okamžikem. Zatímco Matylda se bezstarostně rozběhla vzhůru po louce, aniž by se starala o to, že v neposkvrněném sněhu zanechává první stopy, já jsem se usilovně snažila vytřískat z té dokonalé chvíle co nejvíc, obtisknout si ji do hlavy, prostě ji mít už napořád. A zároveň jsem už kula plán, jak podobné ranní momenty prožívat v budoucnu co nejčastěji. Příště si nařídím budíka o půl hodiny dřív, umiňovala jsem si. Možná bych si také měla začít psát deník, kde budu takové zážitky zaznamenávat. Nebo bych si s sebou příště mohla vzít barvičky a zkusit to namalovat? Uf. Urputnou snahou udělat z pomíjivého momentu něco trvalého nebo aspoň pravidelně se opakujícího se mi ta křehká chvíle rozplynula pod rukama.
Vzpomněla jsem si na svoje známé, kteří s nástupem krize středního věku začali takzvaně investovat do zážitků. Dvakrát ročně vyrážejí do nejvzdálenějších koutů světa a na následných večírcích musí celá společnost přetrpět prohlížení desítek snímků mořského obzoru s útesem, dávno snědeného talíře grilovaných chobotnic nebo místního obyvatele před jeho malebným obchůdkem. Jako by zážitky byly nějaká kořist, kterou můžeme vyrvat uplývajícímu času a schovat si ji doma ve špajzu.
Zatímco já jsem vynakládala mentální úsilí, abych naplno prožívala přítomný okamžik, Matylda se vyválela ve sněhu, vyčůrala do něj žlutou jamku a nadšeně přiběhla s bílým kopečkem na čumáku. Žádná pošetilá snaha uchovat si pomíjivou chvíli už napořád ji nevzdalovala od toho, aby v té chvíli doopravdy byla.
Chtěla bych to umět jako Matylda.
