Článek
V noci ze silvestra 1978 na Nový rok 1979 klesla teplota o třicet stupňů a odstartovala čtyřicetidenní uhelné prázdniny, ze kterých jsem nic neměla, protože jsem ještě nechodila do školy. Ta noc pro mě byla významná z úplně jiného důvodu: poprvé jsem směla zůstat vzhůru až do půlnoci a pojídat jednohubky u silvestrovského pořadu s Vladimírem Menšíkem. V tu chvíli mi to připadá jako největší odvaz a zůstat vzhůru až do půlnoci se jeví jako velká výzva.
Skok, o deset let později. Pořád ještě pojídám jednohubky u televizního silvestra, který tentokrát moderuje Sovák, Zázvorková a Zedníček. Už mi to ale nepřipadá jako odvaz. Je to potupa. Raději se uchýlím do svého pokoje a čtu si nějakou intelektuální knihu, pravděpodobně Mistra a Markétku. Umiňuju si, že příští rok už rozhodně nebudu na silvestra doma.
O rok později. Hurá, nejsem na silvestra doma. Jsem u kamarádky Pavly a sice zase pojídáme jednohubky, ale pijeme k tomu sklepmistra. Před měsícem padl komunismus a všechno se zdá možné. Teď začne ten opravdový bohémský život. O půlnoci v euforii vyrazíme do centra města. Všude je ticho a za zavřenými okny svítí obrazovky: všichni koukají na televizního silvestra. Ne, v našem zapadákově není možné vůbec nic. Po maturitě se musím odstěhovat do Prahy.
O patnáct let později. Odstěhovala jsem se do Prahy a zažila pár silvestrů, během nichž jsem se snažila naplnit svůj ideál bohémského života. Zjistila jsem, že většinou to vypadá tak, že sedím na krajíčku dřevěné lavice v nějaké přecpané místnosti, ráda bych se zapojila do hovoru na druhém konci stolu, ale vlastně nikoho pořádně neslyším, piju sklepmistra, který se teď jmenuje jinak, a o půlnoci políbím pár skoro cizích lidí. Ale to už je minulost, teď, v roce 2004, pojídám jednohubky, koukám na televizního silvestra, na svetru mám trochu mrkvové kašičky a s lahvičkou v ruce se snažím uspat mladší dceru. Vydržet až do půlnoci je nesplnitelná výzva. „Půjdu ji uložit, a kdybych tam usnula, na půlnoc mě vzbuď,“ zašeptám na manžela.
O deset let později. Hurá, nejsem na silvestra doma! Jsem na horách. V prvním patře horské chaty si všechny děti pouštějí zřejmě nějaký zakázaný film plný násilí a sexu. Já opět sedím na krajíčku dřevěné lavice a marně se snažím zachytit útržky hovoru. Uvažuju o tom, že možná bych se měla ještě před půlnocí na chvíli vyplížit do pokoje a chvíli pracovat na počítači. Druhého ledna mám jeden z mnoha deadlinů.
O dalších deset let později (letos). Silvestr? Ale prosím vás. Možná udělám nějaké jednohubky a pokusím se najít na Netflixu něco, co jsem ještě neviděla. Ale jestli nevydržím vzhůru do půlnoci, vůbec si to nebudu vyčítat.
