Článek
Moje cestování s dětmi před lety: auto naložené až po střechu balíky s papírovými plenkami, vlhkými ubrousky, chladicími taškami, hračkami na pláž. Děti přikurtované v autosedačkách. Z přehrávače zní do omrzení Svěrák a Uhlíř Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte. „Kdy už tam budem?“
Strach ze serpentin, kdy v určitou chvíli neodvratně zazní „mně je špatně“ zrovna v místě, kde je silnice tak úzká, že není, kde zastavit. Zjištění, že z polstrovaných sedaček se kousíčky zvratků dají odstranit, ale jejich zápach s námi zůstává. Permanentní ostražitost na pláži. Únavné vyjednávání ohledně druhé (třetí) zmrzliny a další obří nafukovací příšery z nedalekého stánku.
Moje cestování s dětmi dnes: konečně mám dokonalé parťačky, jejichž cestovní plány fungují v harmonii s těmi mými. Na pláž s nimi můžu, ale nemusím. Nepeskují mě, když strávím celé dopoledne u počítače na terase. Neobracejí oči v sloup, když si chci „už zase“ prohlédnout obchod s místní módou, a nevzdychají, že v něm strávím moc času (protože ony tam budou ještě déle). Někdy uvaří nebo mě vytáhnou na zmrzlinu.
Byla jsem přesvědčená, že cestovat na prahu dospělosti s rodiči je příznak staropanenství a známka ostudného nedostatku sociálních kontaktů…
Nemusím pro ně vymýšlet program na každé dopoledne i odpoledne, naopak jsou to ony, kdo mě občas vytáhnou někam, kam bych se nejspíš sama nevydala – třeba na plavbu na šlapadle v podobě obrovského růžového plameňáka. Můžu nechat na nich vyhledávání vlakových a autobusových spojů a vím, že vždycky nakonec dorazíme do cíle. Můžu s nimi trávit čas, ale stejně tak můžu být i sama s knížkou.
Vážím si jejich společnosti na cestách. Vím, že já bych v jejich věku (okolo dvaceti) se svou mámou na dovolenou nejela. Žila jsem tehdy v představě, že dívka mého věku má cestovat se svým „klukem“ nebo se svou „partou“. Neměla jsem ani jedno, takže jsem celé prázdniny trávila na dlouhých brigádách jako průvodkyně na hradech nebo jako au pair (tedy jako asistentka cizí matky, daleko šílenější, než byla ta moje). Byla jsem přesvědčená, že cestovat na prahu dospělosti s rodiči je příznak staropanenství a známka ostudného nedostatku sociálních kontaktů.
Jsem vděčná, že moje dcery to tak nevidí. Ať už je jejich ochota cestovat se mnou projevem větší zralosti, nebo naopak prodlouženého dětství, moc mě těší. A protože v dnešním rozbouřeném světě mi pokaždé, když někam vyrážím, připadá, že tahle cesta může být – z mnoha důvodů – poslední, snažím se užívat si každý okamžik.
