Článek
I my se ale dokážeme pohádat. Naštěstí. Jinak bychom asi shnili ve špíně, jak říkala moje babička, když otevřela pokojík, který jsem obývala spolu se dvěma sestrami. Tichá domácnost pak u nás bývá velmi hlasitá, protože ani já, stejně jako mnoho jiných žen, neumím trucovat nečinně. Hodně nahlas a hodně uraženě hlomozím vysavačem, hadrem i kýblem. Chtěl jsi vyvětrat vzduch? Tak tady to máš s plnou parádou! U mého muže se dostaví opačný efekt. Jakmile začnu uklízet, viditelně znervózní. Jako by se bál, že po něm budu požadovat činnost, neřkuli součinnost. Ne, že by se nepodílel. Ale některé úkony považuje za zcela zbytečné, ba dokonce škodlivé. Třeba takový hrnek od čaje. Už léta vypadá, jako by v něm místo Earl Grey vařil ropu s asfaltem. Párkrát za naše manželství jsem si ho dovolila umýt. Místo poděkování jsem si vysloužila ublížené konstatování, že něco tak zákeřného by ode mne nikdy nečekal. „Hrnek musí být pořádně zavedený, jinak mi z něj nechutná!“
Mužskou teorii „zavedenosti“ jsem nikdy nepochopila. Co je špatného na tom čas od času si vyčistit pracovní boty? A co je tak vzrušujícího na usmoleném batohu, že ho odmítá hodit do vany a pořádně vydrbat? „Tahle skvrna od čůča je na něm od roku 1976, kdy jsem byl s klukama poprvé na vandru. A dokud budu živ, nikdy se jí nevzdám!“ Kéž by něco takového utrousil i na mou adresu. Ale čůčem se kvůli tomu fakt polévat nebudu. Se spacákem to má manžel podobné jako s batohem, ale původ skvrn nekomentuje. Škoda. Možná bych získala munici na další hádku, což by se mi hodilo. Ještě totiž potřebuji umýt okna. I když už teď slyším, že je to teď, na podzim, zbytečné, protože je stejně brzy tma. Tuhle logiku miluji. Je tma, špína není vidět. Zítra si je zase obleču, tak kalhoty nemá smysl dneska uklízet. Proč bych měl hrabat listí už teď, když na stromech ještě nějaké zůstalo?
Ještě se zkrátka musím hodně učit. Ani po třiceti letech jsem totiž nepochopila, že úklid není od slova uklidnit, jak to vnímám já. Ale že když se řekne úklid, má následovat klid.
