Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vezmu to pěkně od začátku. Malé holčičky nepochybují, že ho najdou. A opravdu - když trochu povyrostou, tak ho skutečně najdou. Prvního, druhýho, pátýho, desátýho – jeden větší debil než druhej. Mladá holka zažívá těžkou deziluzi. Ale protože je to holka, ještě pár let si rozbíjí hubu a pak se oklepe. Konečně to pochopí.
Stará holka už ví. Dojde k zásadnímu zjištění – dost bylo úrazů a prokopnutejch srdcí. Ten pravej je zkrátka každej. Ano, každej debil. A jestli je čirou náhodou zrovna tenhle úžasnej, tím líp, ale vlastně je to úplně jedno. Třeba i to je naše zásluha. Už se s těmi pravými dokážeme domluvit. Dokážeme si je vytvarovat. Profackovat nebo promilovat, to je vlastně jedno.
Takže třeba já od toho pravého chci jednu věc – péči o náš společný volný čas.
Naskýtá se ale jedna důležitá otázka – co od něj stará holka chce? Peníze už má. Děti taky. Poradit taky nepotřebuje, už dávno se dokáže ohánět sama. Na tuto otázku je už jen jediná odpověď – nic. Po svém pravém už nechceme vůbec nic. Snad jen aby tak trochu byl. S námi. Ale jen někdy. Alespoň tedy já to tak mám, čímž se dostávám k další důležité změně stran toho pravého v našich uzrálých životech – vztah už dávno neznamená jednu věc. Manželství, barák, péče o děti – nic takového už v něm nemusí být. Vztah znamená různý věci, stává se variabilní, rozličný, může být divný, protože divní už můžeme být my. Říká se tomu nepřesně, že máme své mouchy. Ve skutečnosti máme své motýly. Naše divnosti nás povznášejí. Lítáme si.
Takže třeba já od toho pravého chci jednu věc – péči o náš společný volný čas. Pečovat o něj sama je trochu dřina. Sama jít na operu, výstavu, na večeři, sama odjet na dovolenou. Někdy to může být hezké, ale pořád? A tady narážíme na další problém. Co když náš pravý nemá čas. Nenávidí opery? Nevadí. Mně už dávno nevadí vůbec nic. Ani to, že ten pravý je levý. Oběhnu si klidně všechny opery sama i s baletem. Takže znovu…
K čemu že mi ten pravý je? Inu, viz výše – k ničemu. Někdy je hezké si se svým levým jen tak povídat. My a naši motýli jsme tak různí! Rozrůznily nás naše životy. Jsme všichni divní. Konečně jsme sami sobě udělili na své podivnosti právo. Už nemusíme nic splňovat, dokonce ani to, co jsme nesplnili. Už nemusíme být normální.
Kdysi jsem napsala v jedné knížce toto:
Možná jednou otevřeme dveře svého bytu a nalezneme tam v papučích před telkou všechny své bývalé pospolu. „Kde vězíš, lásko? A co je s večeří?“ zeptají se mě jako jeden muž, jako jeden pravý, jedna láska a všichni mě políbí. Myslím, že se vůbec nebudu divit. Možná jsou ti praví prostě všichni muži našeho života.
