Článek
„Počkej, tudy to bude kratší,“ ukazuje manžel do středu neprostupného mlází. Odmítám se prodírat ostružiním a roklemi plnými kopřiv jako minule a vytahuji mobil s mapami. Mapa? Zatvářil se, jako kdybych mu nabízela drogy. Nebo kefír. Nechápu to. Mapa přece byla vynalezena proto, aby se člověk snáze orientoval v krajině a co nejkratší cestou doputoval z bodu A do bodu B. To vím i já, byť mi matematické úkoly tohoto typu dělaly potíže.
V mých počtech vozy záhadně zrychlovaly a zase prudce brzdily, občas jim cestu zkřížili skot a drůbež, celkem 40 hlav a 96 údů, ale kdo je tady vůl a kdo husa, se nedopočítám. Mezitím mi vůz, co vyjel z bodu A, chcípl a Béčko se někam ztratilo, takže se nikdy nedozvím, co se stalo, když se řidiči v bodě C konečně setkali. Padli si do náruče? Nebo se začali dohadovat, jestli náhodou neměli jet jinudy? Pak se ze zadní sedačky vyhrabe paní učitelka celá schvácená z té nevypočitatelné jízdy… „No to jsem ještě neviděla, máte pětku a opravnou písemku si můžete napsat příští týden.“ Načež roztřídí stádo volů a hejno hus a jde si dát do kabinetu kafe.
Můj poslední výlet s manželem se matematické úloze podobal ve všech ohledech. Až na to, že nemáme vozy, ale kola a z bodu A jsme vyrazili současně. Jenže pak se to nějak pokazilo. „Na co mapu, vím, kam jedu,“ řeklo kolo číslo 1, o čemž kolo číslo 2 začalo už po pár kilometrech pochybovat. Své pochyby si pochopitelně nenechalo pro sebe, čímž jedničku vyprovokovalo k ještě sveřepějšímu odmítání jakékoliv navigační pomůcky sofistikovanější než lišejník a hustota větví. Fakt, že se nachází v krajině pokryté toliko keři, odmítalo vzít na vědomí, což kolo dvě komentovalo poznámkami tak jízlivými, až to kolu jedna rozpálilo ráfky doběla.
Možná je načase přepsat matematické úlohy. Auta se stejně nikdy nepotkají, anžto trčí v zácpě. Ale kolo jedna a kolo dvě tady budou pořád a je dobré s tím počítat už na začátku životní cesty, kdy o ženách, co neumějí číst v mapách, a mužích, co v nich číst odmítají, nemáme ani páru.
