Článek
Ubrousky s káčátky, hnědý lak na nehty a vůně do auta. Nic z toho nepotřebuji a nechci, ale to mi dojde až doma. Drogistické zboží plným žaludkem neobelstím, to je evidentní. Ale neříkejte mi, že mám při nakupování zapojit zdravý rozum, protože něčeho takového žena, jež se ocitne mezi regály, většinou není schopná. To je, jako byste psa vzali do masny a přitom mu vykládali, že i šelma může praktikovat lakto-ovo-vegetariánství, pokud se bude trochu snažit.
Ale abych byla genderově korektní, muži to mají také. Můj manžel byl například vybaven pečlivě odpočítaným obnosem na nákup kdysi velmi vzácných papírových plen. Chystali jsme se s půlročním miminem na dovolenou a já měla v plánu vyhodit si z kopýtka. Kopýtko se však v létě 1989 neskrývalo někde na druhém konci zeměkoule, ale v plastovém pytli plném plen, které se nemusí ani prát, ani žehlit. „S nimi pojedu klidně i ke tvé matce na chalupu,“ vyprovodila jsem manžela ze dveří. Namotivován byl správně, ale cestou se něco pokazilo. Místo plen se vrátil s deskou Ozzyho Osbourna. Byla to prý šance, jaká se naskytne jednou za život. „To máš recht, milý zlatý,“ pomyslela jsem si a objednala chatku na Zemplínské šíravě. Ne, že by mě na východ Slovenska něco táhlo. Ale dál od tchyně už to nešlo. A navíc tam měli pračku.
Následující roky pak stačilo ukázat na gramofon a všechny výčitky za nové kabelky, šminky a hadříky byly uťaty v zárodku. Věřím, že muž by takovou chybu znovu neudělal. Ale protože naše manželství stále trvá (nejspíš i díky Ozzymu), šance na druhou šanci se rok od roku ztenčuje. Ne, že by se nesnažil. Jako tuhle, když jsem domů místo nových punčoch přinesla krásné stříbrné tenisky. To víte, v mém věku už paměť občas vynechává, a když si nenapíšu seznam, zapomenu, pro co jsem se do krámu vlastně vypravila. No jo, ale nové boty díru na punčoše nevyřeší. V tomhle přece nemůžu mezi lidi! A hle, můj milý, hodný a štědrý manžel tasí peněženku: „To opravdu nemůžeš. Tak víš co? Tady máš peníze a místo do opery vyraz do zoo.“
