Článek
Samozřejmě, že jsme si myslely, že cesta vlakem k moři bude něco jako výlet Orient Expressem, akorát bez pikolíků, damaškového povlečení a vraždy. Přesto jsme nakonec odolaly nutkání koupit si klobouk. Protože model, který by byl hoden takové příležitosti, by pro své rozměry potřeboval samostatné kupé. Zvlášť kdyby byly dva. „Aspoň si nebudeme muset držet klobouky, až se vlak rozjede,“ pravila dcera a vrátila obludu na regál, jenž zabíral půlku obchodu.
Nevím, zda je korektní napsat, že tu druhou beze zbytku vyplnila výřečná modistka, ale bylo to pěkné a bylo to tak. Na dceři bylo znát, že klobouk s umělými třešněmi nechala v kloboučnictví nerada, protože asi deset vteřin mlčela. Úplně, jako když byla malá. Tak jsem jí na tu lítost koupila zmrzlinu a pusa se jí zase rozjela. Úplně, jako když byla malá.
Místo klobouku jsme si uvázaly drdoly a místo stříbrné lišky jsme si přes ramena přehodily krosny. To se ukázalo jako prozíravé řešení, protože dojít na konec vlaku, kde se nacházelo naše kupé, bylo ještě obtížnější než tam dohlédnout. Navíc měl spoj krapet zpoždění, a tak hrozilo, že by nám lišky mohly dát dobrou noc dřív, než bychom vůbec vyjely. Což by byla škoda, protože v krosnách jsme měly po sedmičce uspávacího prostředku z prosluněných Pálavských vrchů.
A to jsme ještě netušily, že když Wabi zpíval o rose na kolejích, byl to jen poetický opis sliny na kolejích, neb nikde tak nechutná víno, jako když koukáte na krajinu ubíhající za ušmudlaným okénkem rychlíku. Tak se stalo, že nám Pálava došla už na kraji Panonské nížiny. Zajímavé bylo, že v tu samou chvíli přestala též ubíhat krajina. A neubíhala dlouhé minuty a pak i hodiny.
Vytáhla jsem jízdenku, abych se ujistila, že cílová stanice našeho spoje je skutečně Rijeka a ne Mosonmagyaróvár. Vůbec mě neuklidnil údaj, že platí dva dny. A dcera, která má leccos nejen z matky, ale i z otce, jen pokrčila rameny: „Jo tak takhle jsi to myslela, když jsi říkala, že nás cesta vlakem vrátí do studentských let. Nevím jak tobě, ale mně se teda po bydlení na kolejích fakt nestýská.“
