Článek
Zato když nemám den a svůj vůz se snažím narvat do mezery stejně urputně jako zadek do kalhot, vždycky se najdou svědci této potupné němohry. Náhodní chodci jsou ještě přijatelní. Horší je auto za mnou, jehož řidič netrpělivě bubnuje prsty na volant, jako že už by konečně rád projel. Moje psychika sice zvládla dvě puberty a přímou volbu prezidenta, ale tenhle level už nedává. A tak odjíždím a lituji, že nejsem sépie, abych za sebou vypustila inkoustovou mlhu.
V garážích nákupního centra je parkování většinou snadné, závora se zvedá velmi ochotně. U výjezdu však platí jiná pravidla. Šermuji lístkem čtečce před nosem, ale bez výsledku. Pokusím se změnit úhel, ouha, lístek mi padá z ruky! Jenže nemám dost prostoru na otevření dveří. Přesněji řečeno, nemám dost prostoru na to, abych z auta vystoupila i s veškerým příslušenstvím. Gestikuluji na řidiče za mnou, že potřebuji couvnout, on předává informaci dál. Ale znáte tuhle hru na tichou poštu. Na konci fronty místo „Couvá. Sláva!“ řidiči nadávají: „Couvá, kráva!“ Po krátké strkanici v řadě vozů za mnou se mi konečně podaří vymanit ze dveří.
Už bych zase chtěla být sépie nebo aspoň vnadná dlouhonohá dvacítka, které muži odpustí úplně všechno. Jenže jsem padesátka, a navíc vetchozraká, takže potřebuji brýle, abych v hromadě lístků na zemi našla ten svůj. Brýle mám v tašce a taška je hádejte kde. Obcházím auto, otvírám kufr a nořím se do jeho útrob. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že do něj vlezu celá a zaklapnu za sebou víko. Jenže se obávám, že by mě nikdo nehledal, a tak moje pozadí musí čelit netrpělivým pohledům z vozů za mnou. Měla bych si to užívat, myslím, že na zadek mi muži netrpělivě hleděli naposledy v minulém století. Ale tohle není ten případ. A tak rychle vylovím brýle, najdu lístek a závora se konečně zvedne. Při výjezdu z garáží mnoho aut troubí, ale přes tmavá skla vozů nevidím přesně, co znamená ten zuřivý pohyb rukou. Možná mi mávají? Ach, to jsou ale milí gentlemani! Skoro jako bych byla vnadná dvacítka, které muži odpustí úplně všechno.
