Očima padesátky: Okurkový salát jako vzpomínka na mládí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nedávno jsem se poprvé v životě pokusila udělat doma okurkový salát, ten klasický, jak jsem ho znala z dětství ze školní jídelny. Překvapilo mě, jak je to snadné. Třeba takové školní rizoto, ta hnědá kompaktní hmota v dokonalých půlkulatých kopečcích, posypaná popraškem strouhaného eidamu, kterou po mně dcery i manžel pořád chtějí, se mi navzdory experimentování s různými přísadami nikdy tak docela nepodařilo.

Předpokládám, že školní kuchařky do něj musely přidávat nějakou tajnou ingredienci, nejspíš uho omáčku z předešlého dne. Ale okurkový salát, na rozdíl od rizota, se mi povedl hned. Překvapilo mě taky, kolik se do toho zdravě se tvářícího pokrmu musí dát cukru, aby se docílilo správné štiplavé sladkokyselosti.

Nejvíc mě ale překvapilo, jak rychle ve mně jeho chuť vyvolala příslušné související vzpomínky: bouchání židlí ve školní jídelně, pach mokré podlahy kolem nádoby na vysypávání zbytků, přísně střežené dozorující učitelkou, aby děti nevyhazovaly maso. Nohy chodců, přecházejících po chodníku za oknem jídelny umístěné v suterénu, popruhy školní aktovky na ramenou (tyhle nosily Husákovy děti) a plány na nadcházející odpoledne: půjdeme na Sokolák, nebo na Čerťák dolů k řece?

Jediné sousto madlenky Proustovi vyvolalo dost vzpomínek na sedmidílný román, já mám svůj okurkový salát. Ale vlastně každé období života mám spojené s nějakým jídlem, které, pokud se mi podaří jeho chuť zreplikovat, funguje jako expresní stroj času. Někdy to ovšem není snadné. Tak třeba kuře ve smetanové omáčce se strouhankovými knedlíčky, které dělala moje máma. Když jsem se snažila ho po letech uvařit, dlouho jsem nemohla přijít na jednu zásadní přísadu, kterou jsem nedokázala popsat jinak než jako „tu“ chuť, prostě domácí chuť. Teď už to vím, je to muškátový oříšek, ale předpokládám, že pro každého domov chutná jinak.

První roky na koleji mám spjaté s instantní čínskou polívkou s rozmíchaným taveňákem (já vím, teď mě to taky děsí) a první mejdany s chutí hambáčů s kysaným zelím u nonstop stánku na Václaváku. Pak přišlo období vlastní domácnosti, prvního „opravdového“ vaření a úžasu, když jsem vytvořila nějaké skutečné vlastní jídlo. A následovalo období snobského kuchařského experimentování, čas, kdy jsem doma zavařovala extravagantní kombinace marmelád do malinkých skleniček a čtyři dny nakládala kohouta, abych připravila coq au vin přesně podle Augusta Escoffiera. A pak zase, těsně po rozvodu, pád na dno plastové vaničky s vajíčkovým salátem vyjídaným pomocí rohlíku.

Některá jídla jsou prostě jako tobogán: strčíte do pusy první sousto a než se nadějete, už se vezete a vzápětí se rácháte v bazénu vzpomínek.