Článek
Po mámě jsem nezdědila žádnou knihu rodinných receptů. V dobách dávno předtím, než vaření začalo být cool, ale každodenní příprava teplé večeře se zároveň považovala za povinnou disciplínu ženského desetiboje, rutinně střídala klasická česká jídla s příležitostnými experimenty. Měla několik kuchařek, které ale používala spíš jako zdroj inspirace, takže ve výsledku se její výtvory podobaly originálu, asi jako se Sedm statečných podobá Sedmi samurajům.
Když jsem se jí ptala, jak to či ono uvařila, kolik tam toho dává a jak dlouho se to dělá, používala matoucí výrazy jako „trochu“, „od oka“, „dozlatova“, „tak akorát“ nebo „dokud to není hotové“. Rozčilovalo mě to, toužila jsem po detailních návodech, které bych mohla do puntíku dodržet. Zlobila jsem se na mámu, že mi nechce předat přesné instrukce, a připadalo mi, že mi upírá nehmotné rodinné dědictví, na které mám jako dcera nárok. Vnímala jsem to jako součást její bohémské rozevlátosti, jež se projevovala i tím, že nikdy nechtěla vidět mou žákovskou knížku a nikdy mi nedala zaracha.
Nikdy jsem od mámy nedostala žádnou kuchařskou radu. A už ani nedostanu, protože máma před patnácti lety zemřela. Ale stala se zvláštní věc. Když jsem si na prahu vlastního samostatného života pořídila různé kuchařské knihy a začala si vyhledávat recepty na internetu, zjistila jsem, že ať dělám, co dělám, jídla, která uvařím, jsou bez ohledu na recept vždycky podobná těm, jež jsme mívali doma. Ať jde o konzistenci bramborové kaše, kůrčičku na pečeném kuřeti, nebo tloušťku řízků, moje jídla zkrátka vypadají a chutnají stejně jako ta její. Jako by mi máma ty rodinné recepty, které nebyla schopná zformulovat do počtu gramů, minut a stupňů Celsia, předala přímo v DNA. Někde v nevědomí mám obtisknutý chuťový vzorec, od kterého se nedokážu odchýlit, ani kdybych chtěla.
Ten zděděný potenciál mi dodal jistou sebedůvěru, která mi otevřela dveře k nově objevené kuchařské svobodě. Díky ní jsem začala objevovat kouzlo intuitivního vaření z ingrediencí „co dům dal“, odměřených od oka a tak akorát. Řečeno slovy dalajlámy, „lehkomyslně a bez zábran“ se v hrnci nebo na pánvi ubírám za poněkud nejistým výsledkem. Ale jedno vím určitě: bude to „jako od maminky“.
