Článek
Já bych taky mohla ukázat křivky. Mám jich tolik, že bych je mohla předvádět na pokračování. Leč na ukazování jsem ještě mladá. Svoje těla teď totiž „vynášejí“ šedesátnice. Producírují se na sociálních sítích v rouše Evině, které je sice již krapet obnošené a občas je vidět tu štupování po porodu, tu po operaci kyčlí, ale proč ne. Jen ať si na chlubítkách každý prezentuje, co jest mu libo. Aspoň mají média potravu. Protože nahota dráždí, nahota prodává, nahota zvyšuje čtenost. Divím se, že to ještě funguje. Vypadlých ňader už je na červených kobercích tolik, že je metaři nestačí zametat. A komu ještě nevypadlo, jistě se brzy přidá, patří to k hvězdnému bontonu stejně jako smoking a zářící úsměv.
Koho nezvou na červený koberec, spokojí se s virtuálním prostorem. Co vede ženu k tomu, aby sdílela snímek svého polonahého těla? Prý je to marketing. Něco za něco. Já vám ukážu to, co běžně ukazuji jenom svému muži, a vy za to přijdete do divadla. Nebo na film. Nebo si koupíte knížku. I já jsem shodou okolností právě odevzdala rukopis nové knížky. Vyjde na podzim, tak mám ještě čas promyslet, jak se vyfotím, abych podpořila prodej sérií dráždivých snímků. „Ty bláho, jestli je schopná ukázat tohle, tak její knížka musí bejt slušnej bizár, tu si musím koupit“ řekne si čtenář a poběží do knihkupectví.
Jo, to je dobrý plán! Má ale háček. Na ukazování těla jsem ještě mladá, teď jsou přece v kurzu šedesátnice. Když se svlékne žena padesát plus, už to nikomu žíly netrhá. (Dokonce ani doma.) No tak holt budu muset počkat. Ale zase mám několik k dobru, abych vybrousila figuru i literární styl. No a pak až se šedesátka zeptá, co jsem dělala v pětapadesáti, budu připravená. Tak snad nebudou za těch pár let šedesátky okoukané a nezačnou se svlékat sedmdesátky. „Na některé věci jsi ještě moc mladá,“ říkávala mi babička. Kdo by to byl řekl, že mi její slova budou v hlavě znít ještě za čtyřicet let. Ale víte co? Není to špatný pocit.
