Článek
Ta věta mívá mnoho podob. Někdy se dotyčná soustředí na vzhled: „Nebyla jsem holčička jako ostatní, nenosila jsem šatičky, mašle a copánky, měla jsem krátké vlasy.“ K tomu lze jen poznamenat, že holčičky, které nosily šatičky a mašle, byly v dobách mého dětství a dospívání ve školách naprostou výjimkou. Na většině fotografií v rodinných albech ze sedmdesátek, osmdesátek i devadesátek vidíte děti unisexového vzhledu, v kalhotách, často s vlasy okudlanými podle hrnce. Většina uštvaných matek prostě neměla čas zaplétat copánky a žehlit šatičky, takže volily praktická řešení bez ohledu na ohyzdnost výsledku. Holčička s krátkými vlasy se z davu nijak nevymykala, právě naopak.
Jindy se důraz klade na dětské hry: „Nehrála jsem si s ostatníma holkama na princezny, lezla jsem s klukama po stromech.“ Každý z nás někdy asi vylezl na nějaký strom, není na tom nic specificky klukovského. A kdyby všechny ženy, které to o sobě v rozhovorech říkají, mluvily pravdu, stromy v době jejich dětství by musely být ověšené děvčaty obklopenými celými trsy chlapců.
A občas se jde rovnou k věci: „Nikdy jsem neměla ráda holčičí pindání, spíš jsem si rozuměla s klukama.“ Tento rys pak obvykle přetrvává i do dospělosti, když o sobě vzápětí říká, že by nemohla pracovat v čistě ženském kolektivu nebo že preferuje „mužský“ způsob jednání, čímž myslí bez okolků a na rovinu.
Co je skrytým poselstvím všech těch zmínek o krátkých vlasech, rozbitých kolenou, lezení po stromech a averzi ke hře s panenkami? „Nejsem holka jako ostatní.“ Snaha vydělit se ze zástupu ostatních žen, které jsou (údajně) posedlé svým vzhledem, mají hloupé zájmy, pokrytecky se usmívají a za zády pomlouvají. A zařadit se do (údajně) mnohem zajímavějšího družstva mužů, kteří řeší ty opravdové, důležité a dobrodružné věci a mezi nimiž bude dotyčná zářit jako růže v trní. Tahle strategie má v angličtině svůj název, „pick-me girl“. „Pick-me“ znamená doslova „vyber si mě“ a holka, která hraje tuhle hru, ve skutečnosti usiluje o pozornost mužů, jen trochu jinými prostředky.
Není až tak překvapivé, že v opačném gardu tenhle fenomén neexistuje. Muž, který o sobě prohlásí, že si odmala rozuměl spíš s holčičkami a hrál si s panenkou, si nejspíš nevymýšlí, rozhodně se tím nikomu nechce zavděčit a spíš to od něj žádá jistou dávku odvahy.
Já jsem také v dětství lezla po stromech. Bez kluků. Před těmi jsem se příšerně styděla. Vlastně i teď si ráda občas vylezu na nějaký strom. Ale dávám si pozor, aby mě přitom nikdo neviděl, protože u toho vypadám jako potrhlá starší paní. Ještě by někdo mohl zavolat hasiče, ať mě sundají. Tenhle způsob, jak se vydělit z davu, mě upřímně moc neláká.
