Článek
Chtěla bych být hrdá na křeslo bez chlupů a čisté šatstvo. Jenže s tím mi herečka neporadí. Její vypořádání se s chlupy se totiž odehrávalo v rovině osobní. Copak o to, já si to taky beru osobně, když v práci otevřu krabičku s obědem a na zlaté kůrce žemlovky trůní kocouří chlup. Jako když jsem dětem připravovala svačiny a k rohlíku přibalila lísteček se srdíčkem. Mělo to znamenat: Jsem tady pro vás. Kocouří vzkaz je ovšem opačný: Jsi tady pro mě. (A až půjdeš domů, nezapomeň mi koupit něco dobrého na můj drsný, ale zmlsaný jazýček.)
Herečka nezačala luxovat. Ale přestala se holit, čímž se prý vypořádala s tlakem společnosti na svou tělesnost. Moc tomu nerozumím. Ale asi je to zpráva, o kterou nesmí být svět ochuzen, protože ji jeden z nejčtenějších zpravodajských serverů posunul na exkluzivní pozici, kde neoholené podpaží soupeřilo s designovou kabelkou paní Pavlové a hokejovým týmem pana Jalonena. Máme my to ale starosti. Článek jsem nedočetla do konce, takže mi unikl důvod hereččina epilačního prozření.
Stejně jako mi unikla chvíle, kdy se přišlo na to, že ochlupení je projev tělesných pochodů podobně nepřípustný, jako když si ve společnosti říhnete. Nebo něco horšího. Kdy se to stalo, že jsme se ráno dopotáceli do koupelny a při pohledu do zrcadla se otřásli odporem tak mocným, že jsme popadli žiletku? (Na chlupy, ne na žíly.) Nejspíš to šlo plíživě jako kontrarevoluce. Ale jednoho dne jsme byli holí všichni. Ano, kluci taky.
Je mi jedno, kdo se kde holí či neholí a jaký k tomu má důvod. Ale herečce fandím. Už to totiž skoro vypadalo, že na pozvánkách do společnosti bude vedle dresscode stanoven povolený počet chlupů na centimetr čtvereční pokožky. To bych pomalu nesměla vylézt z domu, protože já jsem chlupy pokryta pořád. A i kdybych mýcením porostu strávila většinu dne, stejně se jich nezbavím. Minimálně do té doby, dokud budu sdílet domácnost s kocourem a psem.
