Článek
Na úvod ještě pár jobovek, ať to máme odbyté. Takže zvětšovací zrcátko. Bez něj už se nedokážu nalíčit, ale s ním vidím, že je to beztak marná snaha. Anebo šedivění. Copak vlasy, zde mě příroda šetří. Ale jsou i jiné partie. A tam to fakt překvapí, protože o těchto šedinách kosmetický průmysl decentně mlčí. Promiňte, ale o bohyni, kterou bych měla po padesátce objevit, vám opravdu nemám co říci. Já jsem totiž celá šťastná, když objevím čtecí brýle.
Kromě brýlí také hledám slovo. Jedno jediné slovo, kterým bych dokázala stručně a jasně popsat, co ženu po padesátce čeká. Něco jako když jedete kolem Berouna a řeknete „Beroun“. Každý ví, o co jde. (A kdo neví, ať se podívá na film Vesničko má, středisková.) Názvy měst nejsou špatná volba, takové Kraslice by se mi líbily. Jenže to bych doma nesměla mít to zvětšovací zrcátko. S ním to vidím spíš na Nové Strašecí. Anebo Starou Paku. Jenže jak by k tomu novostrašečtí nebo staropačtí přišli? A tak jsem místo hledání slova odjela hledat oblázky k moři. A tam to přišlo.
Svoboda. To je ono! Asi není náhoda, že mi to došlo právě na pláži. Tedy na místě, kde jsem se málokdy cítila svá. Zato často nesvá. Ale něco se stalo. Najednou mi bylo fuk, jak vypadám v plavkách a že moje pokožka vždycky byla spíš pomeranč než broskev. Byla to obrovská úleva, jež přišla s vědomím, že srovnávat se s mladšími už nelze. Dokonce jsem chvíli koketovala s tím, že si přestanu holit nohy. Ale pak jsem usoudila, že svoboda není totéž, co anarchie. Stačí, když jsem řád nabourala plážovému barmanovi. „Fakt si nedáš ještě jeden koktejl? To bys byla letos první!“ No a co? usmála jsem se s vědomím nově nabyté svobody, opojnější než všechny koktejly světa. Nesoupeřím, nedoháním, nesrovnávám se. Ne, že bych samu sebe vzdala. Ale spíš než drát se na výsluní, mi vyhovuje zůstat v polostínu. Však i to babí léto umí být čarokrásné.
